Kraj kosodřeviny a kamenných úbočí - část druhá (Důl a strasti strávníkovy)

Další den jsem si připomněl jeden nepříjemný neduh svých hodinek - při nízkých teplotách se zřejmě dostávají do spánkového režimu a po "probuzení" pak ráno ukazují zpožděný čas. Kvůli tomuto jevu jsme vyrazili asi o dvě hodiny později; naštěstí jsme si však zkrátili potřebný časoprostor díky prozřetelnosti provozovatelů místní lanové dráhy, kteří zdroje svých výdělků neomezují jen na lyžaře a sněžnoprknaře. Jen škoda, že místní nabídka občerstvení není tak přizpůsobivá.
Podle plánu jsme se vydali podél levého okraje ledovcového údolí, s vyhlídkou na vodopády nedaleko rodících se řek Pančavy a Labe - a samozřejmě také na výdobytky novodobé civilizace poskytující vše, po čem běžný (zahraniční) výletník touží, tzv. boudy. U tohoto úkazu je dobře viditelný rozdíl mezi službami nabízenými soukromníky (vyšší cena, občas širší nabídka, jakost neurčitá) a správou NP.
Nedaleko jednoho typického příkladu tohoto pohostinství se nachazí obrazný pramen jedné ze dvou českých řek ústících do moře - tam jsme se náhodou střetli s Václavem Chaloupkem a jeho medvíďaty. Pak už jsme jen sestoupili podél druhé strany Dolu (s výhledem na četné vodstvo hrnoucí se vstříc sjednocení s mladou řekou, jež propůjčila tomuto údolí své jméno) a řeky samotné až zpět k našemu nocležišti.
Bažíc po chutných plodech vyspělé společnosti, vypravili jsme se ještě před ulehnutím za nesnadným cílem - nalézt krmi chutnou, avšak cenově příznivou. I přes neochotu provozovatelů místních podniků dodržet psanou otvírací dobu (zřejmě jejich návštěvnost v pozdních hodinách tehdy nedosahovala vytoužených hodnot), se nám kupodivu podařilo nalézt jeden dokonale vyhovující, jehož název otevřeně popíral status místní obce. A hlavně, jako sladkou tečku nabídl výtečný karamelový pohár!

 

Kraj kosodřeviny a kamenných úbočí - část první (Po stopách hraběte)

V půlce červeného měsíce jsem (jako v každém z posledních 4 roků) se svou drahou polovičkou navštívil další z národních parků v mé rodné zemi - čímž mi došly a příště už se budu muset porozhlédnout za hranicemi.
Putování začalo přesunem skrz matičku měst sužovanou přívaly vody do městečka hraběte Harracha, kde naštěstí tolik vlhko nebylo. Poměrně dlouhou cestu jsme si zpříjemnili procvičováním znovuobjevené dovednosti luštění osmisměrných křížovek. Ovšem cílové místo onoho prvního dne ve mně vyvolalo dojem, že chodícímu turistovi nedokáže na začátku léta nabídnout nic víc, že 1 autokemp a jinak jen stohy hotelů a atrakcí souvisejících se zimním obdobím. A je vidět, že čeští podnikavci využívají práh našeho nejstaršího NP, aby přilákali převážně zahraniční návštěvníky (na některých dalších místech je obtížné najít alespoň nějaký český nápis).
Inu, druhého dne jsme se nožmo přesunuli podél řeky Mumlavy (oplývající vodopádem s odvozeným jménem) do dalšího podobného střediska, které za své jméno vděčí úřednímu omylu souvisejícímu s povolením ke stavbě kostela sepsané v místním mlýně. Brzy po vkročení do národního parku jsme se začali seznamovat s místní květenou a zvířenou (např. čolky a nespočetnými druhy brouků), přičemž jsme se pásli na pozůstatcích z nedávného hodokvasu.
Od rozcestí U čtyř pánů (jehož název připomíná někdejší hraniční majetkové spory) jsme už pak jen klesali dolů nejkratší cestou, doufajíce, že další den si nedaleký Labský důl budeme moci řádně prohlédnout z obou stran (a nezatíženi výbavou na celý týden). Po cestě jsme několikrát narazili na tzv. "němé značky" (v angličtině vtipně přeložené jako "dumb symbols"), jež by nám údajně pomohly nalézt cestu v případě zhoršené viditelnosti.
Mimo jiné jsme se (nedaleko hory s poněkud rozporným jménem Kotel, zdobené řopíky) setkali i s další ukázkou pojmenování všelijakých přírodních i umělých zajímavostí podle místního šlechtice - Harrachovými kameny. Ty pro mne představovaly jedinou výjimku z pozorování, že výrazná samostatná skalní uskupení se nachází jen na polské straně parku. Kousek nad Mlýnem jsme se pak občerstvili v "boudě", pojmenované z neznámých důvodů podle města vzdáleného 20 km, což se neukázalo jako nejlepší možná volba.
Najít jediný místní kemp se ukázalo být jednodušší než údajnou významnou jedli na náměstí. Nicméně toto ubytovací zařízení se ukázalo být natolik technicky pokročilým, že jsem ani nemohl využít jeho odvod tělesných odpadů bez předchozího setkání s recepční (jejíž pracovní doba se zcela míjela s běžnou dobou příchodu do kempu). Nakonec mi nezbylo než oprášit 9 let nepoužívaný cizí jazyk a oslovit jednoho z místních autoturistů (zřejmě je to opravdu cílová skupina těchto středisek).