Putování po hradech středních Čech - den sedmý (Bezděz)

Snídaně: roláda, dětská výživa, Pipi krém, chléb
Svačina: dětská výživa, sezamové rybičky
Oběd: smažený sýr, americké brambory
Večeře: ovocný kuskus, hommos
Ráno po probuzení cirkulárkou jsme se připravili na poslední den našeho putování. Již několikátý rok jsem si jako závěrečný cíl stanovil hrad Bezděz a tentokrát jsem se k němu dostal nejblíže - netušil jsem však ještě, jak obtížné i přesto bude můj sen naplnit...
Nejprve jsme se chtěli podívat k Máchovu jezeru, a tak jsem se zorientoval podle mapy v kempu a vyrazili jsme určeným směrem - úplně špatně. Zřejmě na mě již začalo působit matení zlomyslného hradu, naštěstí jsme však po krátkém bloudění po místních lesích (kupodivu tu ještě rostlo obrovské množství borůvek - na tom místě prostě bylo něco nepřirozeného) díky informacím místních domorodců úspěšně dostali zpět do Doks a následně i k jezeru. Celou cestu se zhoršovalo počasí, začalo se ochlazovat, mrholit a později to dokonce vypadalo na slušnou bouřku - možná i proto nás místo tak oblíbené obyvateli české metropole příliš nezdrželo.
Vrátili jsme se tedy k Lesnímu hotelu, kde jsme se předtím dozvěděli, jak se dostat z prokletého lesa, a po cestě jsem s využitím svého mobilního přístroje, mé nejdražší sestřičky a domácího počítače zjistil, kde se má nacházet cache na Bezdězu (hodlal jsem do ní uložit geocoin, jež jistý Irigi ukořistil při svém pobytu za velkou louží). Podle mapy (jíž se očividně nedalo věřit, protože tento kraj je pod vlivem matoucího kouzla Bezdězu) jsme se marně pokoušeli opět nalézt červenou turistickou značku, nicméně objevili jsme alespoň krásný rybník s labutěmi a kotětem (to vypadalo, že se tyto mnohokrát větší symboly krásy a vznešenosti chystá ulovit, nakonec se však spokojilo s pouhým pozorováním).
Když jsme pokračovali po cestě podél rybníka, poměrně si jisti správným směrem (nezaměnitelná silueta Bezdězu byla na dohled), došli jsme na hlavní silnici - a po ní do vsi Obora. Tam jsme si uvědomili, že nejdeme až tak úplně nejkratší cestou a červenou značku jen tak nenajdeme. Podle instrukcí vesničanky jsme tedy zamířili do vedlejší vesnice Okna, kde jsme doufali v usnadnění cesty vlakovým spojením. Ale ať jsme spěchali, jak jsme chtěli, kovový drak byl již nenávratně pryč. Zhodnotili jsme tedy své časové možnosti - další spoj odtud odjížděl za téměř 1,5 hodiny, pěšky by nám cesta po turistické stezce (zde byl i rozcestník!) nejspíš trvala déle. Tak jsme doplnili zásoby vody v místním hostinci a zkusili štěstí se stopováním, abychom si zkrátili čas.
Jenže štěstí se zřejmě vypravilo na výlet jinam, tudíž jsme nakonec přece jen šli na vlak. Maje Bezděz stále na očích, nabyl jsem zcela mylného přesvědčení, že mezi námi již nejsou žádné další překážky. Stanice Bezděz, kde jsme vystoupili, se totiž ve skutečnosti nacházela ve vsi Hlínoviště, odkud to k hradu bylo ještě 5 km. Samozřejmě hlavní část do kopce. Alespoň jsme mohli využít krásnou novou silnici postavenou za peníze z EU.
V první hospodě (U vejra, zřejmě nejhorší místní pajzl) jsme odložili batohy, protože nás čekal ještě celkem slušný výstup. Bezděz si naposledy zašpásoval, když jsme na chvíli sešli z červené cesty (a zjistili, že geocoin a instrukce k nalezení cache zůstaly v batohu), ale nakonec jsme přece jen konečně stanuli před jeho branou. Ačkoliv jsme už přišli po čase poslední prohlídky a měla by nám být umožněna již jen prohlídka bez výkladu (tj. pouze s papírovým průvodcem), bylo nám dovoleno se k poslední skupině ještě připojit a dozvěděli jsme se tak všechny důležité informace z historie jednotlivých částí hradu. A na věži nás čekal ten nejúžasnější výhled, jaký jsem kdy viděl (a možnost být tím posledním, kdo zavře horní dvířka věže).
Pak jsem seběhl dolů (předbíhajíc všechny předchozí skupinky návštěvníků hradu) do hospody, popadl geocoin a opět vyběhl nahoru (potkávajíc ty samé vytřeštěné tváře ještě jednou). Nalezení cache bylo otázkou poměrně krátké doby a výměna geocoin taktéž. Vzhledem k tomu, že mizernost počasí opět začala nabývat na intenzitě, bez dalšího otálení jsme sešli do vesnice a, abychom se alespoň nějak odvděčili za uschování zavazadel, dali si zde poměrně slušný smažený sýr.
Když jsme se poté vrátili na hlavní silnici u Hlínoviště, za 5 minut nám zastavil člověk (živící se zrovna nachos a nealko pivem) jedoucí přímo do Prahy. Vzhledem k tomu, že byl poněkud znaven z celodenní práce (zajímal se o stavbu přírodních domků nedaleko Doks) a nebyl příznivcem autorádia, rád si po cestě popovídal. Vysadil nás nedaleko stanice metra Černý most (na podobném místě jsme skončili stop i před rokem), odkud jsme na doporučení jisté Dary dojeli na Václavské náměstí a navštívili Dobrou čajovnu.
Nebyli jsme však upozorněni, že zavírá již ve 21:30, tudíž jsme pak zbytek volného času (kolem půlnoci jsme se měli sejít s Vever) strávili procházkou po Starém městě a konzumací sladkostí v pobočce jisté známé americké sítě rychlých občerstvení. Následující pěší cesta na místo srazu byla poněkud hektická, jelikož jsem (zřejmě ještě stále částečně pod vlivem Bezdězu) špatně určil cíl a tak jsme místo na Anděla došli na smíchovské nádraží - a ještě se zpožděním.
Naštěstí se nakonec vše v dobré obrátilo, s Vever jsme se našli a úspěšně se přesunuli do jejího domova, kde jsme byli vděčni za sprchu a nocleh. Než jsme se však uložili, jedním zajímavým rozhovorem jsme výrazně zvýšili počet příspěvků v místnosti Alianční.

Putování po hradech středních Čech - den šestý (Kokořín a Houska)

Snídaně: roláda, dětská výživa
Oběd: dětská výživa, Favorit, chléb
Večeře: (něco výborného v Jestřebí)
Ráno jsme zjistili, že v noci pršelo, ale kupodivu se příliš neochladilo (nebo jsme si už na nižší teplotu zvykli). Po snídani jsme se vrátili ke kruhovému objezdu, kde nás předchozího dne vysadil poslední řidič, a přesvědčeni o správnosti jeho rady se vydali opačným směrem než jsme do Mělníka přijeli. Když jsme na následující křižovatce zjistili, že daná cesta vede nikoliv ke Kokořínu ale do České Lípy, rozhodli jsme se nejhustěji osídlenou část města obejít podél více vnější silnice. Nebyla to rozhodně cesta příjemná a zhodnotili jsme, že ani Mělník nepatří zrovna k nejkrásnějším městům, která jsme navštívili.
Nicméně nakonec jsme úspěšně dorazili na správnou výpadovku a v touze dostat se odtud co nejdřív, jsme si stanovili asi půlhodinový limit na pokus o stopování - poté bychom mohli jet vlakem. Naštěstí nás svezla paní (mající 9 dětí, díky tomu zcela oddaná rodině a beroucí život se zdravým nadhledem) přímo z Kokořína - takže jsme vystoupili přímo u hradu.
Původně gotický hrad Kokořín je typická "zachráněná zřícenina" - původně se z něj mnoho nezachovalo a asi před sto lety ho jeden český podnikatel zrekonstruoval v romantickém stylu. I tak však prohlídka zahrnovala jen 5 místností, což však nebránilo průvodkyni (podle tónu výkladu to je zřejmě místní rodačka a snad dokonce i učitelka češtiny) nám půl hodiny hrdě vyprávět o místních "výjimečných" zajímavostech (tj. o tom, co jsme už slyšeli v rámci prohlídky na takřka kterémkoliv jiném hradě). Na závěr jsme vyšli na (kamenný) vrcholek hlavní věže, odkud byl jedinečný výhled na lesy a... lesy (všechny vysázené v průběhu posledního staletí).
Pod hradem jsme pak marně hledali rozcestník (ale zato jsme nalezli opuštěnou a zdevastovanou budovu někdejší restaurace - na podobné "moderní zříceniny" jsme během našeho putování pak narazili ještě mnohokrát), naštěstí jsme se zorientovali podle mapy a směru toku potoka a směle vyrazili po červené značce po Máchově cestě. Ta nejdříve vedla klidnými lesy a romantickými krajinkami s dřevěnými chaloupkami, později po silnici (zkoušeli jsme párkrát neúspěšně stopovat) skrz vesnici Ráj (ale místní "rajská" jablka tedy příliš sladká ani poznánínosná nebyla) a nakonec opět lesem, do strmého kopce, atd. (nahoru a dolů a nahoru a...). Inu, usoudili jsme, že tudy zřejmě slavný spisovatel své procházky nevedl nebo přinejmenším nebyl tak naložen jako my.
Ačkoliv jsme poslední úsek cesty téměř běželi (v domnění, že hrad Houska je již vzdálen opravdu jen 0,5 km - zřejmě to však byly kilometry silně zaokrouhlené, přebytkové nebo přinejmenším škodolibé), zavřeli nám brány doslova před nosem. Inu, prohlásili jsme klasickou větu "třeba se sem ještě podíváme někdy příště" a vydali se hledat místo, kde bychom ztrávili svou denní porci teplého jídla. Ves Houska (podle mapy a ukazatelů tu měla být Horní a Dolní, ale zřejmě se již sloučily) obsahovala příznačnou "Hospůdku na konci sil", leč tato byla zřejmě taktéž na konci sil svých, tudíž měla již zavřeno. Doufaje v dobré duše místních projíždějících, jali jsme se stopovat.
Přestože byla krajina včetně silnice široko daleko naprosto liduprázdná, zastavilo nám hned druhé auto a v něm dva zázrační Němci (pracující ve Škodě MB a mající četné zkušenosti s různými zahraničními zeměmi - a díky tomu naštěstí i výbornou angličtinu, většinu němčiny jsem už od dob gymnazijních zapomněl). Jelikož zrovna mířili do restaurace Na rychtě ve vsi Jestřebí nedaleko Doks, rozhodli jsme se k nim připojit a strávili tak příjemný čas rozhovorem o lidech a zvyklostech z krajů českých i zahraničních. Kromě toho nás překvapili, když zaplatili i naši část výborné večeře a pak nás odvezli do kempu Bílý Kámen v Doksech.
Když jsme zjistili, že kemp je již zřejmě zavřený, rozložili jsme stan dál z dosahu prázdně hledících chatek. Nebylo tu však úplně mrtvo - než jsme usnuli, dlouhou dobu nedaleko vytrvale štěkal pes (podle zvuku přinejmenším vlkodav, ve skutečnosti však jezevčík), postupně se přesunujíc tak, že nás nakonec téměř obkroužil.

Putování po hradech středních Čech - den pátý (stop)

Snídaně: cereálie, roláda
Svačinoběd: klobásy, horčice, chléb
Večeře: fazole s párkem, bramborový guláš (konzervy)
Ráno po teplé (!) sprše a občerstveni klobásami jsme doplnili vodu a vyrazili na další cestu. Vzhledem k tomu, že několik dalších plánovaných cílů bylo ve větších vzdálenostech, bylo na místě začít více využívat stopování a dopřát znaveným nohám trochu odpočinku. Prošli jsme tedy opět po silnici několikrát nahoru a dolů a opět na opačném konci vesnice Křivoklát shodili batohy a vyčkávali příjezdu řidičů-dobrodějů.
Jeden takový nás dovezl alespoň do sousední vesnice jménem Písky, odkud jsme chtěli pokračovat na Unhošť. Postupně jsme si ale uvědomili, že budeme muset změnit plán - vybraným směrem nejelo téměř nic (za 15 minut 2 auta) a navíc jsme zhodnotili, že díky mému špatnému odhadu časového plánu budeme muset vynechat dvě obtížně dostupná místa - Okoř a Říp. Přesunuli jsme se tedy na druhou silnici na křižovatce a tam nám zastavili manželé (jejichž dcera každý rok přemýšlela nad jiným povoláním a chtěla se vypravit na delší dobu za otcem na Nový Zéland) jedoucí na Rakovník. Zhodnotili jsme, že je to sice jiným směrem, ale bude snazší se někam dostat přes větší města. Tak jsme jeli do Rakovníka (ten se stal nejzápadnějším bodem naší výpravy a možná i obecně nejzápadnějším místem, kde jsem kdy byl).
Podívali jsme se alespoň do centra tohoto města a nalezli zde ruské vojenské hudebníky (s mažoretkami), bankomat a cukrárnu (které jsme věnovali největší pozornost). Na okraji města jsme potom zastavili paní (poněkud depresivně dávajíc najevo nespokojenost se svým zaměstnáním a neoblomné přesvědčení, že absolventka technické VŠ nemá mnoho šancí na slušné pracovní uplatnění), která náš zavezla do Nového Strašecího. Odtud jsme se přesunuli (sebevědomá paní s 3letou dcerou a velkým autem) do Slaného a pak do Mělníka (tam nás vezl úspěšný lektor manažerů, očividně pravý opak oné paní ze Strašecího; mj. jsme na jeho doporučení koupili výborný místní mošt).
V Mělníku jsme mírně rozšířili své zásoby potravin v nedalekém Tescu (kruté setkání s civilizací) a pak se vydali do centra v domnění, že navštívíme místní zámek. Jenže tento víkend se zde zrovna konalo vinobraní - proto bylo celé centrum uzavřeno a vstup (i průchod) zpoplatněn 150 Kč/os. Naštěstí se nám podařilo přísně hlídanou oblast obejít a dostat se alespoň k vyhlídce na soutok Labe a Vltavy (zde poněkud mate splavný kanál, který se tváří jako druhý soutok). Pokocháni pohledem na zapadajícím sluncem ozářenou horu Říp jsme zamířili dolů k řece a na jejím břehu nalezli místo k noclehu. Na "dobrou noc" nám hrála podivná směs hudebních skupin, ne zrovna libozvučné tóny se šířily z centra údolím Labe až příliš snadno...

Putování po hradech středních Čech - den čtvrtý (Žebrák, Točník, Křivoklát)

Snídaně: cereálie, kondenzované mléko
Oběd: chléb, paštika
Večeře: grilovaná kachna se staročeskou lepenicí
Ráno bylo až neuvěřitelně pozitivní - kupodivu přesně podle předpovědi počasí, právě dnes po několika zamračených dnech vysvitlo slunce a oteplilo se. To nám rozhodně přidalo na náladě a k tomu ještě pozorování jedné z místních hravých koček (mimochodem, různé kočky jsme potkávali po celou dobu našeho putování - Sikar by jistě prohlásil, že jde o Gadrovy agenty).Vzhledem k tomu, že jsme výrazně zaostávali za časovým plánem (takřka každé ráno jsem pronášel oblíbenou větu "...ať taky něco stihneme."), jsme ještě dopoledne vyšli na zříceninu Žebrák. Protože zde již byly prohlídky jen o víkendech, prošli jsme si zbytky středověkého sídla sami, včetně hlavní věže (rozhled byl takřka totožný s tím, kdyby jsme se dostali o patro výš při klasické prohlídce). Nicméně odborný výklad by nám přinejmenším mohl pomoci se sjednocením představ o tom, kde vlastně stával hlavní palác - snad v jediné zachovalé místnosti byl model někdejší podoby hradu, ale v jeho podrobnějším prozkomání nám bránili mříže (zřejmě ho měly ochránit před takovými příliš zvědavými turisty).K nedalekému hradu Točníku jsme se taktéž vydali po turistické značce - a ta vedla do kopce strmějšího než byl kterýkoliv jiný během naší výpravy. Nejprve jsme došli k přední hradní bráně, kde jsme se dozvěděli, že vchod je z druhé strany hradu a že hradům jsou ve zdejších končinách zřejmě obětovány jablka (před branou byla hromádka očividně bezprizorních jablek, stejně jako u Žebráku). U druhé brány se nám naskytl výhled na mnohé zajímavostí - např. repliku historického jeřábu (pomocí níž byla zrekonstruována zdejší střecha), rybníček (byl ještě před pár stoletími jediným zdrojem pitné vody - bylo jasně poznat, že ta doba je již dávno pryč), pasoucí se kozu a medvěda v příkopu. Hrad jsme si poklidně (toho dne jsme byli zřejmě zatím jediní návštěvníci) prošli s pomocí papírového průvodce (zajímavý tu byl kupř. termín "šnekové schodiště") a když jsme zjistili, že pro místní občerstvení již skončila sezóna, vydali jsme se (tentokrát již po silnici) zpět do vsi.Mezitím se již slunce opět schovalo za mraky a taktéž díky následnému ochlazení jsme se jali hledat dočasné útočiště a stravu. Nicméně hostinec U krále Václava IV. měl zavřeno, tudíž jsme se přesunuli na okraj vesnice v naději, že konečně využijeme původně plánovaného hlavního způsobu dopravy - stopování.Naštěstí nám poměrně brzy zastavila postarší paní jedoucí z obce Žebrák, ta posléze ve vsi Broumy nabrala i svou "sousedku" a o něco později nás vysadila na zastávce autobusu VHD jedoucího ku hradu Křivoklát. Ten kupodivu přijel téměř ihned a bezpečně nás (a několik desítek poněkud hlučných dětí školou povinných) dostal přes místní serpentýny a velmi úzké silnice až přímo pod hrad. Díky tomu jsme stihli ještě poslední prohlídku (v 16 h - obvyklá doba pro končící turistickou sezónu), naštěstí jen v počtu 4 návštěvníků (když jsem viděl nádvoří plné důchodců mluvících nějakým mně neznámým jazykem a po jejich odchodu dokonce německých dětí, začal jsem přemýšlet, co by mi víc připadalo jako denní můra).Nadšeni z jistého osobního rekordu 3 prohlídek během jediného dne, rozhodli jsme se úspěch oslavit civilizovanou večeří. To jsem ještě ovšem netušil, že restaurace U jelena bude luxusní podnik s bohatým výběrem (nejen) jídel ze zvěřiny. Se smíšenými pocity jsme si objednali grilovanou kachnu se staročeskou lepenicí (směs tvořená převážně šťouchanými bramborami a zelím), poté mi ještě jako dezert byly nabídnuty Fořtovy palačinky (dostal jsem je "exkluzivní" a musím uznat, že byly vskutku vynikající). Výborně nasyceni jsme se poté vypravili na druhý konec vsi Křivoklát, hledajíc kemp Višňová - po nějaké době jsme zjistili, že Višňová je chatová osada, nacházející se ještě notný kus za vesnicí samotnou, po silnici stále nahoru a dolů.Ale jisté bylo jedno - po čtyřech dnech cestování jsme si mohli dopřát sprchu a rozložit stan bez jakýchkoliv obav z toho, že by někdo chtěl vyjádřit nespokojenost s našim úmyslem zde přenocovat. Pravda, jisté náznaky mne donutili vymýšlet fantaskní teorie o úmyslech majitelů kempu (bylo zde přiliš mnoho prázdných obytných přívěsů, takže bylo třeba možné, že by majitelé své návštěvníky vždy v noci zavraždili a snědli, případně ještě předtím obětovali) a také se tu zřejmě srovnávaly letadla, podobně jako na našem prvním večerním stanovišti. Nicméně noc jsme úspěšně ve zdraví přežili a zakončili tak zřejmě nejúspěšnější den naší výpravy.

Putování po hradech středních Čech - den třetí (Koněpruské jeskyně a Zdice)

Snídaně: cereálie
Oběd: párky, horčice, chléb (u jeskyní)
Večeře: fazole s klobásou (konzerva)
Ráno jsme si uvědomili, že místo našeho nocležiště zřejmě leží na nějaké důležité letecké trase, poněvadž se nad našimi hlavami velmi často směrovala letadla na Prahu (či z Prahy). Nedaleko jsme pak prošli kolem několika domků a koz, které kupodivu tvořili samostatnou vesnici jménem Tobolky. Vzhledem k tomu, že jsme brzy ztratili značku, vydali jsme se po silnici, kde nás směrové tabule přesvědčovaly, že ke vsi Koněprusy je to již jen pár kilometrů. Ale po silnici (pokud nejste momentální uživatel nějakého motorového vozidla) se každá vzdálenost zdá jako větší. Naštěstí jsme si mohli zpestřit cestu ochutnávkou místních olovnatých jablek nebo podivem nad tím, že i v těchto zdánlivě zapomenutých končinách jezdí poštovní dodávky (a že mají naspěch).
Když jsme konečně stanuli před pokladnou u jeskyní, překvapilo nás hned několik věcí - dotazník jisté studentky VŠE (možná ale spíš naše odpovědi, kde jsem si uvědomil, jak velký počet jeskyní každý z nás navštívil), pravidelná návštěva několika autobusů plných Dánů (zajímalo by mne, co zrovna Dány tak zaujalo na českých jeskyních) a hlavně samotná prohlídka. Provázel nás (jen nás dva samostatně) totiž jeskyňář, který zde strávil již 20 let, a tak jsme se dozvěděli spoustu zajímavostí, které se běžný smrtelník jen tak nedoslechne (mj. průvodce také úžasně suchým tónem pronášel věty typu: "Tady je malá prasklina, tak za 100 000 let by tu mohl být komín - samozřejmě jste zváni, můžete se přijít podívat."). Po prohlídce jsme ještě nabrali pár suvenýrů (já sbírám pohlednice a přítelkyně odznáčky - tady dokonce měli i Karlštejn, na který předtím zapomněla) a pak se směle vydali dolů do Koněprus.
Doufali jsme, že zde budeme moci doplnit zásoby tekutin, ale (zřejmě) místní domorodec rozhodně tvrdil, že nejbližší obchod je v Berouně - a nabídl nám tam odvoz. Nicméně my jsme měli namířeno téměř opačným směrem (i když jsme později skoro litovali, že jsme tehdy nabídku nepřijali). Inu, pokračovali jsme dál po silnici směrem k obci Zdice a když jsme se cítili příliš vysušení, použili jsme jedinou šťavnatost, co jsme ještě měli v zásobě - pomeranče. Když jsme se později na jedné křižovatce rozhodli, že budeme dál stopovat, zjistili jsme, že stopujeme špatným směrem. Mírně povzbuzeni tím, že nemusíme dál do kopce, ale nepříliš potěšeni, že touto cestou nic nejede, jsme prošli vsí Slavíkov (před níž je na silnici cosi, co na první pohled vypadá jako vypínač - vyvolává to zajímavé představy...) a za ní narazili na turistickou značku.
Chvíli jsme přemýšleli, zda zneužít místní pumpu, ale netvářila se příliš použitelně, tak jsme se raději vypravili dál, doufaje, že civilizace není daleko. V domnění, že po zelené značce se dá do Zdic dojít za kratší dobu (lze-li věřit ukazatelům...), jsme po ní vyšli na svah nejbližšího kopce (který měla zřejmě obcházet) a zjistili, že zelená značka se vyznačuje špatnou udržovaností - přes cestu leželo několik spadlých stromů a celkově to vypadalo snad i neprostupněji než okolní les. Vyšli jsme tedy na pole a postupovali podél lesa až jsme se opět vrátili na silnici. Když jsme konečně (nevěřili byste, jak je putování po pusté silnici zdlouhavé) spatřili Zdice, nestačili jsme se divit. Nejen, že tato obec nebyla malou vsí, jak vypadala na mapě, ale poměrně velkým městem, navíc se však na poli nedaleko páslo středně velké stádo muflonů.
Po projití okrajovými (takřka industriálními) částmi města jsme konečně stanuli v centru, kde stál (světe, div se!) obchod! Doplnili jsme tedy zásoby jídla a hlavně pití, pořídili dokonce i platové lžičky (velice užitečné pro snazší konzumaci některých tekutějších pokrmů) a rozhodli se, že pro tentokrát využijeme místní hromadné dopravy pro přesun do (kupodivu nedalekého) městečka Žebrák. Zde jsme shodou okolností navštívili hřbitov se sochou významného umělce (na jehož jméno si však nemůžu vzpomenout) a pak neomylně zamířili po modré značce k hradům Žebrák a Točník. Asi po půl kilometru jsme v místní zbohatlické čtvrti zjistili, že jdeme špatně. Naštěstí nás správně nasměroval muž, kterého jsme během svého bloudění potkali v autě třikrát na jiném místě.
Modrá značka nás pak dovedla do typický "vesnické" (snad veškerá půda v okolí byla využita jako pole nebo pastvina pro rozličné hospodářské zvířectvo) vesnice Točník, na jejímž okraji (s výhledem na oba hrady) jsme rozložili stan. Nejdříve to vypadalo, že nás odtud někdo vyžene, protože poblíž na zahradě vytrvale štěkal jeden pes, ale naštěstí se tak nestalo a my mohli v klidu jít spát.