Putování po hradech středních Čech - den třetí (Koněpruské jeskyně a Zdice)

Snídaně: cereálie
Oběd: párky, horčice, chléb (u jeskyní)
Večeře: fazole s klobásou (konzerva)
Ráno jsme si uvědomili, že místo našeho nocležiště zřejmě leží na nějaké důležité letecké trase, poněvadž se nad našimi hlavami velmi často směrovala letadla na Prahu (či z Prahy). Nedaleko jsme pak prošli kolem několika domků a koz, které kupodivu tvořili samostatnou vesnici jménem Tobolky. Vzhledem k tomu, že jsme brzy ztratili značku, vydali jsme se po silnici, kde nás směrové tabule přesvědčovaly, že ke vsi Koněprusy je to již jen pár kilometrů. Ale po silnici (pokud nejste momentální uživatel nějakého motorového vozidla) se každá vzdálenost zdá jako větší. Naštěstí jsme si mohli zpestřit cestu ochutnávkou místních olovnatých jablek nebo podivem nad tím, že i v těchto zdánlivě zapomenutých končinách jezdí poštovní dodávky (a že mají naspěch).
Když jsme konečně stanuli před pokladnou u jeskyní, překvapilo nás hned několik věcí - dotazník jisté studentky VŠE (možná ale spíš naše odpovědi, kde jsem si uvědomil, jak velký počet jeskyní každý z nás navštívil), pravidelná návštěva několika autobusů plných Dánů (zajímalo by mne, co zrovna Dány tak zaujalo na českých jeskyních) a hlavně samotná prohlídka. Provázel nás (jen nás dva samostatně) totiž jeskyňář, který zde strávil již 20 let, a tak jsme se dozvěděli spoustu zajímavostí, které se běžný smrtelník jen tak nedoslechne (mj. průvodce také úžasně suchým tónem pronášel věty typu: "Tady je malá prasklina, tak za 100 000 let by tu mohl být komín - samozřejmě jste zváni, můžete se přijít podívat."). Po prohlídce jsme ještě nabrali pár suvenýrů (já sbírám pohlednice a přítelkyně odznáčky - tady dokonce měli i Karlštejn, na který předtím zapomněla) a pak se směle vydali dolů do Koněprus.
Doufali jsme, že zde budeme moci doplnit zásoby tekutin, ale (zřejmě) místní domorodec rozhodně tvrdil, že nejbližší obchod je v Berouně - a nabídl nám tam odvoz. Nicméně my jsme měli namířeno téměř opačným směrem (i když jsme později skoro litovali, že jsme tehdy nabídku nepřijali). Inu, pokračovali jsme dál po silnici směrem k obci Zdice a když jsme se cítili příliš vysušení, použili jsme jedinou šťavnatost, co jsme ještě měli v zásobě - pomeranče. Když jsme se později na jedné křižovatce rozhodli, že budeme dál stopovat, zjistili jsme, že stopujeme špatným směrem. Mírně povzbuzeni tím, že nemusíme dál do kopce, ale nepříliš potěšeni, že touto cestou nic nejede, jsme prošli vsí Slavíkov (před níž je na silnici cosi, co na první pohled vypadá jako vypínač - vyvolává to zajímavé představy...) a za ní narazili na turistickou značku.
Chvíli jsme přemýšleli, zda zneužít místní pumpu, ale netvářila se příliš použitelně, tak jsme se raději vypravili dál, doufaje, že civilizace není daleko. V domnění, že po zelené značce se dá do Zdic dojít za kratší dobu (lze-li věřit ukazatelům...), jsme po ní vyšli na svah nejbližšího kopce (který měla zřejmě obcházet) a zjistili, že zelená značka se vyznačuje špatnou udržovaností - přes cestu leželo několik spadlých stromů a celkově to vypadalo snad i neprostupněji než okolní les. Vyšli jsme tedy na pole a postupovali podél lesa až jsme se opět vrátili na silnici. Když jsme konečně (nevěřili byste, jak je putování po pusté silnici zdlouhavé) spatřili Zdice, nestačili jsme se divit. Nejen, že tato obec nebyla malou vsí, jak vypadala na mapě, ale poměrně velkým městem, navíc se však na poli nedaleko páslo středně velké stádo muflonů.
Po projití okrajovými (takřka industriálními) částmi města jsme konečně stanuli v centru, kde stál (světe, div se!) obchod! Doplnili jsme tedy zásoby jídla a hlavně pití, pořídili dokonce i platové lžičky (velice užitečné pro snazší konzumaci některých tekutějších pokrmů) a rozhodli se, že pro tentokrát využijeme místní hromadné dopravy pro přesun do (kupodivu nedalekého) městečka Žebrák. Zde jsme shodou okolností navštívili hřbitov se sochou významného umělce (na jehož jméno si však nemůžu vzpomenout) a pak neomylně zamířili po modré značce k hradům Žebrák a Točník. Asi po půl kilometru jsme v místní zbohatlické čtvrti zjistili, že jdeme špatně. Naštěstí nás správně nasměroval muž, kterého jsme během svého bloudění potkali v autě třikrát na jiném místě.
Modrá značka nás pak dovedla do typický "vesnické" (snad veškerá půda v okolí byla využita jako pole nebo pastvina pro rozličné hospodářské zvířectvo) vesnice Točník, na jejímž okraji (s výhledem na oba hrady) jsme rozložili stan. Nejdříve to vypadalo, že nás odtud někdo vyžene, protože poblíž na zahradě vytrvale štěkal jeden pes, ale naštěstí se tak nestalo a my mohli v klidu jít spát.