Korsika - den nultý (Benátky & Florencie)

Na začátku října mi jeden kamarád (pro zachování anonymity mu budeme říkat J.) navrhnul, že bychom ještě v tom samém měsíci vyrazili někam do jižní Evropy - abychom se oproti místnímu chladnému počasí trochu zahřáli a utekli podzimní depresi a celkovému stresu uprostřed semestru. Inu, rád jsem souhlasil a brzy poté jsme naplánovali 10denní výlet na Korsiku. Tento ostrov J. vybral především z důvodu, že je zde na jednom poměrně malém ostrově pohromadě hned několik zajímavých turistických lákadel - moře, hory, krásná příroda, stará městečka a samozřejmě teplo.
V sobotu 25. října jsme odpoledne nakoupili zásoby jídla na cestu a potom, co jsem si ještě užil koncert skupiny Dark Moor, jsme vyrazili na cestu (kolem 1. hodiny, tedy v podstatě o den později). Peugeot 307 pod vedením J. vyrazil z Brna do Pohořelic (mimo placené silnice) a následně přes Mikulov do Rakouska.
Trasa byla záměrně naplánována tak, abychom tuto zemi přejeli v noci (bez jediné zastávky), protože J. příliš nemá v oblibě cokoliv souvisejícího s nelibozvučným německým jazykem. Ačkoliv jsem se dokázal poměrně slušně orientovat v mapách a navigovat J., aby naše cesta byla co nejpřímější, často jsme si pro jistotu nechávali poradit od GPS funkcí velmi užitečného udělátka jménom Samsung Omnia.
Ten se tvářil obzvlášť zmateně, když jsme se chtěli vydat po hlavní silnici do Vídně, vzhledem k tomu, že tato silnice je momentálně ve stavu, kdy není ani očitému svědku zřejmé, kudy vlastně vede... Nicméně se nám podařilo postupně projet celým Rakouskem podle plánu (dálnice A2: Vídeň - Graz - Klagenfurt - Villach) a přestože já jsem si na pár hodin zdřímnul, J. se udržel ve stavu plné bdělosti díky temným tónům skupiny E Nomine.
Za úsvitu jsme vjeli do Itálie - na rozdíl od hranice s ČR zde již díky EU nezůstal takřka žádný viditelný důkaz této skutečnosti, a tak jsme nic netušíc vjeli přímo na placenou italskou dálnici (které jsme se chtěli vyhnout, poněvadž tyto jsou sice kvalitní, nicméně zbytečně drahé - za trasu Tarvisio-Pontebba jsme zaplatili mýtné 1,9 euro). Postupně se kolem nás vynořovaly z ranního šera majestátní vrcholky Alp, a tak právě zde (kousek za městečkem Dogna) bylo nejvhodnější místo pro naši první zastávku.
Zde jsme potkali místního obyvatele, který si očividně rád povídal a ujistil nás, že jedeme správným směrem. Pokračovali jsme dál přes Gemona del Friuli směrem na Udine, ale GPS nás poté začala navádět "optimální" (tj. podivný kompromis mezi "rychlou" a "nejkratší") cestou mezi menšími vesničkami, takže jsme se raději spolehli na moji navigaci podle mapy... a třikrát jsme projeli městečko Casacco, než jsme našli nejrozumnější trasu vyhýbající se placené dálnici - směrem na Pordenone. Odtud nás GPS příjemně překvapila nalezením rozumné trasy přes Santo Stino di Livenza a San Dona di Piave - naším prvním cílem totiž byly Benátky.
Kolem 11. hodiny jsme dorazili do Mestre, novodobé a pevninské části onoho "města kanálů" - a zde jsme zjistili, že ostrov je zrovna dnes pro nás nedosažitelný, protože cesta na něj byla z větší části uzavřena kvůli maratonu. Inu, podívali jsme se na běžící snaživce, zhodnotili jsme dopravní situaci a jeli dál s nadějí, že se sem třeba podíváme na zpáteční cestě.
Tehdy jsem si vzpomněl na slova mého pracovního kolegy a navrhnul jako vynahrazení ušlého kulturního obohacení návštěvu města Florencie, kde prý je největší hustota památek a kulturních zajímavostí v... no, prostě široko daleko. A později se také ukázalo, že je to pravda.
Z Mestre jsme jeli podél východního pobřeží a po zastávce na pár hodin (do 15:30) spánku (nedaleko bohužel uzavřené Valle Figheri) jsme se nechali GPS vést dál přes město Chioggia na jihozápad do vnitrozemí (Anguillara - Rovigo - Ferrara (západ slunce) - Bologna - Florencie). Obzvlášť trasa Bologna - Florencie vedoucí přes apeninské zatáčky byla zajímavá (rozhodně víc, než kdybychom ji projeli přes dálnici s tunely, jak radil kolega).
Kolem 21. hodiny jsme zastavili v centru Florencie a vydali se na dlouhou procházku po místních pamětihodnostech. Původně jsem chtěl zjistit, kudy se dostaneme k těm nejvýznamnějším, ale nakonec se ukázalo, že se stačí vydat náhodným směrem a člověk velmi brzy narazí na něco zajímavého - a když se rozhlédne kolem, tak v další uličce opět něco dalšího... a takto lze pokračovat, dokud slouží nohy.
Takto jsme objevili několik kostelů a věží, majestátní katedrálu a spoustu dalších zcela jistě starodávných budov, včetně slavného Mostu zlatníků. Jednou jsme narazili i na pouličního zpěváka s kytarou, který velmi zdařile napodobovat všeliké známé interprety a protože mi svým vystoupením pomohl zajímavým způsobem dotvořit velmi příjemnou atmosféru starého města, koupil jsem si jeho CD.
Kolem půlnoci se nám ještě podařilo najít pizzerii La Bussola, kde nám příjemná obsluha přinesla výbornou pizzu (já jsem neodolal italskému prosciuttu). Poté jsme se zase vymotali z nespočtu uliček po vlastních stopách (což sice nebyla nejkratší cesta, ale určitě nejjistější) a odjeli po neplacené dálnici Fi-Pi-Li (Firenze-Pisa-Livorno).

Pár postřehů k dopravě v Itálii:
- je náročné pochopit, kde začíná a končí obec, díky tomu, že je zde zřejmě značeno i něco jako okresy a že některé vesnice jsou ve skutečnosti součástí jiných vesnic
- na začátku a v průběhu takřka každé obce je značka upozorňující na měření rychlosti radarem, přestože ve většině případů se žádný viditelný radar v okolí nenachází
- značky hlavní silnice bývají často až za křižovatkou a jejich platnost pak trvá třeba i několik desítek kilometrů, takže na další křižovatce si třeba už ani nevzpomenete, jestli jste na hlavní silnici nebo nikoliv
- podél cest jsou častější samooblužné benzínové stanice než klasické, na které jsme zvyklí z ČR, což je trochu problém pro auta na LPG (bývá zvykem, že plyn si řidič vzít sám nemůže, takže musí najít stanici s obsluhou)
- Italové, jak se dalo čekat, neberou dopravní značení příliš vážně a předjíždějí nehledě na rychlostní omezení a plné čáry

Týden ve středověku

Na konci července jsem strávil velice zajímavý týden ve středověkém duchu s kolegy ze společnosti Arx Bona. Pobyli s námi i dva "externisté" (jenž se nám navzdory svému chování stále snažili vyvrátil jakoukoliv pokrevní příbuznost) - johanita Daniel a mladý Filip (později přezdívaný Kuník). Snažili jsme se, stejně jako již několikrát dříve, se přiblížit stylu života 1. poloviny 14. století. Náš tábor tvořily 3 (dobové) stany vhodně umístěné na louce nedaleko lesa a příbytku rodičů našeho "vůdce" Pika (1. pád Pike), v jižních Čechách.
Většinu času jsme trávili přípravou jídel (podle dobových receptů) a vyráběním dobového vybavení pro další akce či zkoušením všelikerých dobových postupů zpracování nejrůznějších materiálů. V rámci toho jsme mimo jiné šili oděvy a boty, vyřezávali ze dřeva (obzvlášť oblíbeným výtvorem byla vrhcábnice - posléze doplněná velmi přírodními kameny a kostkami z vosku a kmínu), předli (na kolovratu i vřeteni), plstili, odlévali mince, karetkovali, tvořili tkaniček pomocí lucetu, činili kůže atd. Mezi oblíbené kratochvíle patřila také lukostřelba, dojení (a hlídání) kozy, sběr borůvek a koupání v rybníce.
Z dobových jídel jsme ochutnali všeliké kaše a polévky, obrněné kuře, chytré jídlo (pečené (i když nakonec spíše smažené) mozky s jablky - dle mého názoru nejlepší pochutina onoho týdne) a na závěr jsme uspořádali menší dobovou hostinu. Zde se podával nakládaný sýr, boršč, kýta z divočáka se 4 omáčkami a sladký dezert (kde konečně byly využity na zahuštění Filipovy otruby, které se marně každý den snažil prosadit do nějakého jídla).
V rámci hostiny jsme si také užili hraní dobových rolí (přítomni byli jen dva urození pánové, ostatní se řadili k dělnému lidu - a nejmladší Filip se dokonale vžil do role obsluhujícího). A díky Pikovi jsme se také opět dozvěděli něco nového o době, které jsme se snažili přiblížit, a o tom, že některé události se staly poněkud jinak, než nás učili v dějepise...
Každopádně to byl zážitek nevšední (i když pro mě ne první tohoto typu) a jednoznačně bych něco takového doporučil každému (a hlavně těm, kteří jsou až příliš zatíženi starostmi městského života tak, jako v poslední době já).

Masters of Rock 2009

Vzhledem k tomu, že jsem se k tomuto zápisku bohůmžel dostal až teprve teď (MOR se konal 9. - 12.7.), bude poněkud stručnější.
Na festivalu jsem mimo jiné slyšel a viděl některé své oblíbené skupiny, od kterých jsem už věděl co čekat a ani tentokrát mě nezklamali - In Extremo (i když nehráli většinu mých oblíbených skladeb), Korpiklaani, Edguy, Axxis, Stratovarius, Interitus a Tleskač (řazeno chronologicky podle programu).
Mimo tyto jsem poprvé slyšel naživo Fleret, Shaman, Dragonforce, Blind Guardian (ne úplně můj šálek kávy (kávu totiž nepiju:o), nicméně příjemné), Tiamat a Schandmaul (nadějná německý folk metal, dokonce i s dudačkou), kde mě všechny příjemně překvapili, obzvlášť Tiamat (poněkud depresivní metal, avšak určitým způsobem "příjemně" depresivní:o)). A co se týče kapely Shaman, tak sice jejich vystoupení (s orchestrem) hodnotím lépe, než jsem čekal, ale je to už prostě něco jiného než hrála původní sestava (někdejší zpěvák André Matos mezitím založil vlastní kapelu, jejichž zajímavě "komorní" koncert v Brně jsem letos taktéž navšívil a byl to vskutku nevšední zážitek).
Stejně jako na předchozích ročnících jsem nepochopil účast kapely Mňága a Žďorp, která sice hraje příjemně pohodový rock, nicméně do atmosféry MOR poněkud nezapadá. A samozřejmě musím zmínit svoji nelibost k nové zpěvačce kapely Nightwish, která jednoznačně nezvládá jejich starší skladby, napsané pro hlasově mnohem schopnější Tarju... nehledě na to, že obecně kazí celkový dojem z vystoupení jinak výborné skupiny.
Bohůmžel kvůli chladnému počasí v pozdních nočních hodinách a mé neochotě pobývat v "kotli" byl problém některé kapely sledovat až do konce jejich představení (např. zmíněný Tiamat). A nedělní večer jsem nakonec úplně vynechal, protože snad kromě Europe (jejichž minulé vystoupení na MOR bylo tak vydařené, že už by si u mě stejně polepšit nemohli) mě stejně další program nezaujal.
Celkový dojem byl každopádně příjemný a doufám, že příští rok tomu tak bude též.

RPG - pravidla vs. RP

Poměrně nedávno jsem se s několika různými jedinci pustil do diskuze na toto téma. Jak mnozí z vás vědí, jsem poměrně tvrdohlavým zastáncem poněkud extrémního názoru, že čím míň má hra pravidel, tím lépe mohou hráči a GM hrát. Mohou se tak víc "vžít" do postav a děje, protože jakékoliv vyhledávání v tabulkách, určování veličin a pravděpodobností, házení kostkami, apod. člověka strašně vytrhává z roleplayingu.
S touto myšlenkou jsem také založil hru v místnosti Alianční - hru, která nemá v podstatě žádná pravidla a je spíše příběhem, kde každý hráč vypráví, jak na vzniklou situaci reaguje jeho postava. Zřejmě jediný zásadní problém, na který jsem narazil, je nedostatečná aktivita ze strany hráčů, ale hlavně záleží na tom, jaké jim dám podněty, do jakých situací jejich postavy přivedu, apod. A samozřejmě je to holt také problém hraní přes internet. Jinak Alianční už úspešně funguje 4 roky a vše nasvědčuje tomu, že většinu zúčastněných baví, jsou se "systémem" spokojeni a bude tomu tak i nadále.
Mimo to se ale věnuji i dalším "klasickým" RPG - Dračí Doupě, Dračí Doupě Plus a dřív jsem hrával i Vampire: The Masquerade. A všude jsem se (naštěstí) setkával s tím, že se hráči i PJ/GM vždy snaží hlavně o atmosféru a RP, kostky a herní mechanismy se používají jen minimálně - ale myslím, že právě to jsou okamžiky, kdy je hráč ze hry "násilně vytržen". Obzvlášť u boje se silnějšími protivníky je to příšerně zdlouhavé.
Setkal jsem se s častými protinázory, kde "oponenti" tvrdili např., že "pravidla určují mantinely, jak ve světě funguje fyzika", co je možné, atd. a že "vlastnosti určují předpoklady, které mají pro vyhodnocení akcí různé postavy", "díky nim všichni začínají na stejné úrovni". Jenže jak často je opravdu nutné nějak zásadně srovnávat parametry jednotlivých postav? Jedině snad např. pokud by spolu záměrně závodili, apod., jinak lze vždy alespoň přibližně odhadnout, kdo v čem víc vyniká, a není potřeba mít konkrétní hodnoty. Ty jen vzdalují od reality a svádějí k předhánění se, čí postava je lepší, a hlavním cílem se pro hráče stává dosažení další úrovně a vylepšení vlastností své postavy, nikoliv to, jak dobře si zahrají.
A pro "spravedlnost" mezi jednotlivými postavami (ve smyslu výše zmíněné citace) taky moc nejsem - pro mě osobně je nejlepší hráč, který si dokáže vymyslet a zahrát výborně propracovanou postavu, ať už je to polobůh nebo starý žebrák. Samozrejmě s podmínkou, že jeho postava bude slučitelná s prostředím světa a nebude ubírat na hratelnosti.
Když je hra takto založená "jen" na vypravěčské schopnosti hráčů a GM, mohl by někdo namítnou, že pak zde neexistuje žádná náhoda a veškerý děj je předem jasný. Právě jako prvek náhody a z toho plynoucího vzrušení většina herních systému zavádí kostky. Avšak prvkem náhody mohou být samotní hráči a GM. Hra může fungovat tak, že GM přednese situaci a jednotliví hráči na ni zareagují a mohou tak sami ovlivnit děj, GM může maximálně některé věci zamítnout, pokud jsou příliš nerealistické, ale jinak to, co se stane, záleží jen na hrácích a následně opět na reakci GM.
Dokonce může existovat hra, kde hráči i GM mají takřka stejné "pravomoce" - když hráč napíše, že se neco stalo, tak se to prostě stalo a jiný hráč (a možná ani GM) s tím nic nenadělá. Výzvou je pak vymyslet řešení situace, které by bylo zajímavé pro príběh a zároveň neodporovalo zákonitostem daného sveta. To může zajistit GM (pokud má např. právo veta na každou hráčskou akci), ale když jsou hráči dostatečně soudní, tak to ani není nutné. V poslední době se právě tohle snažím používat v Alianční a myslím, že to funguje vcelku dobře.
Například úžasným prvkem náhody byl hráč Permoník, jehož postava v průběhu bitvy důsledkem svého vědomého jednání zničila Pevnost Rovnováhy - jeden z hlavních symbolu světa, který byl považován za určitou jistotu. Tohle je věc, kterou kostky nikdy nedokáží a mně osobně to připadá jako zajímavější dějový zvrat než když se stane něco "prostě nepravděpodobného".

Zimní Alianční sraz 2009

Zápisek z letošního zimního Aliančního srazu si můžete přečíst na
informačních stránkách Alianční.

Altruismus neexistuje

Ano, je to poněkud odvážné tvrzení, nicméně je to tak. Za veškerými "dobrými skutky" není nic jiného než sobectví, které je vlastní každému z nás. Kdo to popírá, je pokrytec, kdo si to uvědomí, může být zase o krok blíž k pochopení sebe sama i ostatních. Nevěříte? Mám pro vás hned dva dobré důvody, proč tomu tak je.
1) Již jistý Charles Darwin pochopil, že všechno živé, včetně člověka, se řídí především pudem sebezáchovy nebo snahou o zachování druhu. A právě člověk svůj pud sebezáchovy staví na jedno z prvních míst ve svém žebříčku priorit, a to mnohdy i před zachování "druhu", tedy i své rodiny a přátel. Možná můžete namítnout, že například rodič se často obětuje pro své dítě (ostatně to by i souhlasilo s teorií pana Darwina), nicméně kolik znáte příbuzných, kteří se snaží své potomky za každou cenu vychovat "k obrazu svému" nebo do nich alespoň vkládají naděje, že se budou mít dobře či něčeho dosáhnou. Dělají to všichni - a proč? Protože jsou sobečtí. Protože chtějí, aby jejich potomci naplnili právě jejich představy.
2) Čistě logický důvod - proč by člověk měl upřednostňovat zájmy někoho jiného před svými vlastními? Vždyť vše, co dělá, dělá jen pro to, aby dosáhl vlastních cílů, aby sám byl spokojený. I když se rozhodne udělat "dobrý skutek", dělá to stejně jen pro vlastní dobrý pocit. A pokud to vypadá, že ne, zcela jistě tím sleduje nějaké dlouhodobější zájmy.
Nakonec má zřejmě pravdu MUDr. G. House, který tvrdí, že jediným nesobeckým skutkem je podepsat dárcovství orgánů a spáchat sebevraždu.

Heavy Metal Universe

Když jsem nedávno byl na jednom metalovém koncertě, napadlo mě, že snad na každém (a možná i nemetalovém) se vždy vyskytuje několik zajímavých fenoménů.
Vzhledem k tomu, že rockeři a metalisti jsou známí svou zálibou v alkoholu (mnohdy i bez Míry), lze jen velmi těžko odhadnout, jak se budou na koncertě chovat - snad právě proto bývá u vstupu často osobní kontrola (na jistých festivalech jsou to nejspíš křehcí intelektuálové na brigádě, na které občas i dohlíží jeden zkušený svalovec), jenž by měla zajistit, že se dovnitř nedostane nic ostrého nebo jinak nebezpečného (např. PET lahve;o)). O důkladnosti a efektivitě těchto jedinců se raději nebudu rozepisovat, nicméně mám o tom své pochybnosti (kdo jednou projde dovnitř a dostane razítko s drsným Krtečkem, může znovu projít bez kontroly kolikrát chce).
Další zajímavostí je, že v průběhu větších akcí (např. festivalů) se snad všichni místní občané, kteří si jinak žijí své normální životy, změní v pouliční prodavače všeho, co běžný rocker či metalista potřebuje - pivo, občerstvení, trička, mikiny, šátky, náramky, pásky, ocelové "šperky", atd. Ti, kdo již takové zboží běžně nabízejí, nabízejí v době akce "výjimečné" slevy, a ti, kdo vydělávají na základních lidských potřebách (jídlo, pití, apod.), se naopak tváří, že jejich vysoké ceny jsou zcela běžné.

A koho můžete na takovém koncertě nebo festivalu potkat? Všiml jsem si, že se na takových místech vyskytuje několik zajímavých typů posluchačů:
chlap s pivem - nenajdete ho jinak než s pivem v ruce, a to i když stojí uprostřed davu, když je koncert v plném proudu (potom jsou tímto jeho lahodným mokem většinou obšťastněni i mnozí další více či méně vzdálení posluchači), a díky tomuto pitivu se poměrně rychle dostane do kýženého stavu, kdy se dobře baví, ať už poslouchá cokoliv
show-off (bohužel jsem nenašel vhodný český výraz) - metalisti, kteří přijeli na akci hlavně proto, aby ostatním ukázali, jak vypadat správně dark a gothic, a zvedli si sebevědomí, bývají až extrémně stylově oděni a nezbytností pro ně jsou nejrůznější další doplňky (náležitě černé a ostnaté, s motivy oblíbených skupin, lebek, křížů, pentagramů, atd.)
veterán - rockeři o generaci starší než většina přítomných, mnohdy v odění s nápisy oblíbených skupin ze 70. a 80. let působící poněkud nepatřičně, většinou jsou v tichém konfliktu se současnou hudbou a fanoušky, ale přetrpí to, protože akce je pro ně výjimečnou příležitostí vypadnout z rodinného života
nezáměrný posluchač - lidé, kteří se na koncert dostali náhodou (kamarád měl lístek navíc a nechtěl/nemohl ho vrátit) nebo byli přesvědčeni svými nadšenými společníky, navzdory tomu, že takovou hudbu normálně neposlouchají, u mnohých z nich lze snadno poznat, že jsou tu jen kvůli někomu jinému (nejčastěji partnerovi) a ne kvůli hudbě
fotograf - přijel na koncert jen proto, aby si mohl (při)vydělat, jinak mu většinou daná hudba moc neříká a tak zcela bez ostychu ignoruje nadšené fanoušky a snaží se mnohdy agresivně dostat na místo, odkud by dokázal vytvořit dokonalejší dílo než jeho konkurenti
pravý fanoušek - ano, na koncertech lze dokonce najít i jedince, kteří sem přijeli (mnohdy i z jiného státu) jen proto, aby viděli a slyšeli naživo svou oblíbenou skupinu, jejich projevy se mohou různit, ale většinou nebývají tak agresivní a expresivní jako ostatní posluchači

Zdá se, že české publikum si mnoho zahraničních skupin pochvaluje a rády se do ČR vrací, otázkou pro mne ale zůstává, jak to vypadá v jiných zemích (máte-li se zahraničním publikem nějakou zkušenost, budu se těšit na váš komentář). Každopádně je pravda, že Češi a Moraváci bouřlivě reagují na tařka jakýkoliv podnět ze strany pódia (když se nějaký zpěvák zeptal "Are you ready to kill each other?", tak publikum svorně zařvalo "Yeah!", stejně jako na cokoliv jiného), skáčou, mávají, řvou a tleskají do rytmu (i když je tento "rytmus" dost často proměnlivější než ten, co určuje bubeník na pódiu), u baladických skladeb vytahují zapalovače, při sólech mobily (pro jistě velmi kvalitní obrazové zachycení onoho momentu) a celkově jsou živelní tak, že (obzvlášť pokud se koncert odehrává v klubu) zásadně zvyšují teplotu okolního vzduchu a je nemožné zůstat dlouhodobě v davu na jednom místě. Prostě "it's a heavy metal universe"!