Kraj kosodřeviny a kamenných úbočí - část čtvrtá (Obří pahrbek)

Následující ráno jsme se (tentokrát již rádně po všech stránkách připraveni) vypravili dobýt vrchol naší letošní výpravy. Nejprve jsme se hromadnou dopravou nechali dopravit do blízké obce s názvem odkazujícím na hornickou minulost (po cestě jsme zahlédli nemilé důkazy toho, že ať se člověk snaží sebevíc, příroda ho vždy dokáže nepříjemě překvapit - např. v době dlouhodobě neproměnlivého počasí). Tam jsme díky dostupnosti (nedoceněné provozovatelkou místního výletnického obchůdku) mezinárodní datové sítě pozměnily své plány na další dny a vybrali za další cíl zábavní a odpočinkové středisko příznačně pojmenované podle jistého mezopotámského města.
Vyrazili jsme svižným pochodem proti proudu nejvýše pramenící české řeky a postupně s narůstající nadmořskou výškou zpomalovali (kupř. pozorování dlouhokrkého černého ptactva či vodního toku řítícího se do hlubin jsme považovali za výborný důvod pro krátké zastavení). Nakonec se nám však podařilo (poháněni hroznovým cukrem a touhou po zástavce spojené s řádnou plechovkovanou stravou) dosednout do mračného sedla pod vrcholem a po požití vytouženého lušteninového pokrmu jsme konečně doputovali na zeměpisně nejvyšší bod v zemi české (jen škoda, že přímější stezka, zrovna prodělávajíc zásadní obnovu, byla uzavřena).
Nahoře nás překvapila četnost návštěvníků z nejbližší sousední země (v poměru k "našim", zřejmě zde dokonce získali i výluční právo na prodej tepelně upravené krmě), nízká úroveň (českého) obchodu s upomínkovými předměty, poněkud rušivá nedokončená stavba horní stanice nové lanovky, nejasně (nebo spíše mnohoznačně) vyznačený vrchol a hlavně téměř nejsoucí výhled na domovskou stranu hor (kvůli nadměrné oblačnosti).
Pak už jsme se po hřebeni vypravili zpět do našeho východiště denních cest, střetávajíce se takřka výlučně s výletníky z druhé strany (zdravící vždy přátelským "cześć"). Zastavili jsme se jen u výhledů na pár ledovcových jezer ("staw") a u výsledku údajného nevydařeného pokusu o stavbu horského paláce ("Słonecznik"). Když nás několik pohostinství, umístěných příhodně kousek před koncem naší trasy, odmítlo z různých podivných důvodů (uzavřená společnost, konec otvírací doby "už" za 2 hodiny) obohatit o teplou náplň žaludku a odlehčit našim peněženkám, sešli jsme prostě dolů a posloužili si z vlastních zásob.

A pak už jsme si jen užili poklidné dva dny v pestrých vodách onoho zmateného akkadského střediska.