Korsika - den čtvrtý (Filitosa & Campomoro)

Další den vstáváme v 7:00 a v 7:40 jdeme na snídani (v ceně noclehu) - lze si nabrat tařka libovolné množství slaného i sladkého pečiva, cereálie, marmelády, sýr, šunku, atd. V 8 hodin se sbalíme a odjíždíme směrem k hlavnímu městu Ajaccio (Aiacciu) s úmyslem najít poblíž nocleh na příštích pár dní, abychom měli "základnu", odkud můžeme vyrážet na výlety do blízkého i vzdálenějšího okolí. Pobytu v autě už jsme se celkem nasytili...
Po cestě si J. vzpomíná, že na internetu vidět cenově výhodnou nabídku ubytování ve vesnici se zvláštním jménem Afa, ale když se ptá místních, zjišťuje, že nejbližší možnost noclehu je až v hotelu za vesnicí. Podle instrukcí nacházíme poměrně skromný podnik "La Riviera", kde J. usmlouvá poloviční cenu, než jsme měli v Corte, avšak s podmínkou, že zde zůstaneme 4 noci. Máme tak zajištěný nocleh až do konce našeho pobytu na ostrově.
Teď tu však dlouho nezůstáváme, protože chceme ještě dnes něco vidět, a tak kolem 11. hodiny vyjíždíme do Filitosy. Zde se nachází pravěké sídliště a největší naleziště menhirů na Korsice - a v tuto roční dobu také úžasný klid, podporovaný rozjímavou hudbou linoucí se ze skrytých reproduktorů.
J. sice samotné kamenné monumenty příliš nezaujaly, ale pohodová krajinka, která působí až jarním dojmem (navzdory tomu, že je konec října) prostě nadchne každého. Slunce svítí, na rozkvetlé louce se pasou krávy, procházíme po cestičce, kolem níž se zelenají stromy, přes zurčící potůček... prostě krása.
Na takovém místě si prostě nelze odepřít odpočinek, a tak se usazujeme nedaleko skupinky opuncií na svačinu (já opatrně zkouším jeden kousek kaktusu oloupat a ochutnat, ale nic zázračného to tedy není - možná není vhodné období). Ani se nám pak nechce tohle místo opouštět, já si alespoň kupuji CD s onou uklidňující hudbou, abych si alespoň kousek té atmosféry mohl vzít s sebou.
Jako další cíl volíme Sartène, poklidné staré městečko na jihu, ale když si po cestě jako vždy pročítám průvodce, rozhodnu se za Proprianem změnit cíl na Campomoro - vesničku na mysu, kde končí jedna z poměrně hlavních cest. A vskutku to tu vypadá jako na konci světa...
Toto místo v podstatě tvoří jen pár desítek domů postavených kolem zužující se cesty vedoucí podél pobřeží a končící u věže na samotném mysu. Kolem věže vede stezka křovím, která na několika místech kříží další (vedoucí k zajímavým místům v okolí vesnice), což ve výsledku připomíná jednoduché bludiště. Podél cesty k věži je několik zastavení, kde si může pocestný přečíst část příběhu někdejšího obyvatele věže (text máme zaznamenaný a doufám, že jednoho dne se dočkám i jeho překladu).
Z věže samotné je pak pěkný rozhled do okolí, ale protože se blíží západ, raději se přesouvám o kousek níž, na skalnaté pobřeží. Odtud je krásný pohled na slunce mizející v moři a zabarvující členité balvany i věž do ruda.
Po cestě zpět narážíme na rozcestník mezi směry "vesnice a pláž", "věž Campomoro" a "slepá cesta" - to, že jednotlivé ukazatele příliš nedrží na svých místech, a tak je zřejmě občas místní vtipálci otočí trochu jiným směrem, si uvědomím až ve chvíli, kdy se směr "vesnice a pláž" ukáže ve skutenosti být slepou cestou (a to jsem si ještě předtím dělal legraci, že "slepá cesta" ukazuje kamsi do křoví).
Když zjistíme, že jediná místní slušná restaurace má zavřeno, vydáme se hledat nějaký podnik s místními specialitami zpátky v Ajacciu. Necháváme si průvodcem doporučit Les Halles (v uličce nedaleko přístavu (nalezené jen díky GPS), kterou tvoří řada restaurací specializujících se na různé světové kuchyně) a já ochutnávám "cannelloni al brocciu" (těstoviny trochu podobné lasagním, plněné kozím sýrem brocciu) a výběr vynikajících korsických uzenin (jako předkrm). Nasyceni tělem i duší se pak vracíme do hotelu a jdeme spát.

Korsika - den třetí (Restonica & Corte podruhé)

Ráno se probouzíme kolem 7. hodiny, protože máme v plánu výšlap na druhou nejvyšší horu Korsiky (Monte Rotondo/Ritondu, 2622 m n.m.), a tak potřebujeme vyrazit brzy. Dle návrhu J. však ještě předtím zamíříme znovu do údolí Restonica, ale tentokrát se z parkoviště vydáváme (cca 4 km) opačným směrem, abychom si prošli údolí samotné.
Cesta vede zpočátku souběžně se silnicí, ale pak se vzdálí z dohledu všeho civilizovaného a všelijak stoupá, klesá a prochází lesem i kamenitými úseky. Celkově jde o velice příjemnou a klidnou procházku, takže se stále držím o kus vepředu, na hranici dohledu J. V průběhu cesty je dost času na focení místní flóry a fauny (od hmyzu a ještěrek až po krávy, které ze začátku postávají přímo na stezce), i když J. se snaží zaznamenávat tak intenzivně, že začínám mít strach, abychom se dostali včas na samotnou stezku na vrchol hory.
Jakmile sestoupíme na dno údolí, kde stezka začíná, je nám už jasné, že ráno vytýčený cíl zřejmě nestihneme dosáhnout, chceme se však k němu alespoň co nejvíc přiblížit (např. k jezeru Lac Oriente). Postupujeme tedy vzhůru a vzhůru... a stále více vzhůru, po klikaté stezce, až vystoupíme z lesa a dostaneme se k salaši (bergerie) de Timozzo. Tedy, alespoň doufáme, že je to tento kontrolní bod, protože celou cestu jsme navzdory tomu, co tvrdí průvodce, nenarazili na jedinou značku.
A díky tomu si ani nejsme jisti, kudy pokračovat dál, protože široko daleko žádná značka není ani zde. Proto se rozhodujeme pro nejlépe vypadající cestu lemovanou hromádkami kamení (v průvodci se píše něco ve smyslu "nechoďte po stezce označené hromádkami kamení, protože se nakonec ztratí v neprostupném křoví"...) - ten most tu přece není náhodou, ne?
Po nějaké době však i toto pochybné značení opravdu zmizí a my se snažíme odhadovat, kudy v těchto místech někdo kdysi mohl pokračovat dál. J. je rozhodně schopnější než já v hledání cesty vzhůru, protože se mě začíná zmocňovat strach z výšky, ale zdatně šplhám za ním. Když se nakonec dostaneme do oblastí, kde je už takřka jen holá skála a stále ještě nedosahujeme ani nadmořské výšky včerejšího výletu (jsme asi 1600 m n.m.), pochopíme, že tudy to vážně dál nepůjde.
Když kolem 15. hodiny dosahujeme tohoto nejvyššího bodu, díky rozhledu po okolí usuzujeme, že jsme zřejmě vylezli na špatný hřeben (ten protější vypadá mnohem schůdněji a vede na něj zřejmě ona hledaná stezka od salaše). Protože jsme si vědomi toho, že pokud bychom pokračovali dál, nestihli bychom se vrátit dolů za světla, obracíme se a začínáme sestupovat dolů.
Zde se ukazuje, že já jsem na rozdíl od mého společníka zase schopnější v hledání nejschůdnější cesty zpět, a tak se pod mým vedením nakonec úspěšně dostáváme k salaši (poněkud jinou cestou než předtím nahoru). Odtud už to jde na dno údolí snadno a pak už není problém dojít na parkoviště po silnici i potmě.
Kolem 20. hodiny přijíždíme opět do Corte, kde se ubytováváme v hotelu Du Nord (na hlavní třídě). Máme "na výběr" z jediného volného pokoje se společnou postelí, ale to už je nám v tuto chvíli úplně jedno. Hlavní je, že se konečně můžeme osprchovat a ulehnout ke spánku mimo nevelkého pohodlí sedaček v autě.
J. ještě touží zažít korsický noční život, avšak vypadá to, že něco takového je možné jen v úterý v jediném podniku navštěvovaném studenty (což jsme velmi letmo viděli včera při prohlídce města). A dnes je v Corte prostě mrtvo. Alespoň tedy zaháníme hlad bagetou (pojmenovanou matoucím "sandwich") a džusem v zrovna zavírající kavárně a pak už opravdu jdeme spát.

Korsika - den druhý (Restonica & Corte)

Vstáváme už v 6:30, abychom měli jistotu, že nás z parkoviště někdo nevyžene. Protože ještě nevyšlo slunce, je celkem zima, a tak snídáme při procházce po pláži. A zrovna jakmile dojíme, vychází slunce a ozařuje výběžek do moře (poskládaný z balvanů), kde se zrovna nacházíme. Zároveň se slunečním teplem však přichází i příliv, a proto se raději brzy vracíme k autu.
Vzhledem k tomu, že je stále krásné počasí (a říjen by měl být nejdeštivějším měsícem), rozhodneme se, že dnes zamíříme do hor (koelm 8. hodiny ranní). Jedeme tedy přes Belgodere směrem na Corte (než zcela odbočíme do vnitrozemí, naposledy se pokocháme výhledem na moře) po silnici, která by měla být nejvyšší třídy (N197, na mapě červená), s výjimkou 2 krátkých dálnic u největších měst. Přesto je však cesta poměrně málo značená a značně zatáčkovitá a několikrát se nám tu stane, že silnici blokují pasoucí se krávy...
Ještě před polednem míjíme Corte a dle doporučení průvodce (jako vždy) míříme do údolí řeky Restonica. Místní přírodní krásy si můžeme náležitě užít i z auta, protože cesta je tu vskutku úzká a klikatá, a tak je třeba jet dostatečně pomalu. Zastavujeme na jediném povoleném místě (parkoviště, které je v sezóně placené a přeplněné, teď využívají jen asi dvě desítky aut) a odtud už stoupáme po svých k jezerům Lac de Melo (Melu) a Lac de Capitello (Capitellu).
Stezka je značená cákancemi žluté barvy na kamenech, lemována hromádkami kamenů, které zde zřejmě postavěli kolemjdoucí (i my jsme pár kamínků přidali) a v určitém místě se rozděluje na jednodušší a "sportovní" (doslovný překlad souvisí s tím, zda je turista řádně vybaven) variantu - raději volíme jednodušší, nejsme si totiž jistí, jaké "vybavení" je pro místní terén potřeba. Po cestě zjišťuji, že mi dlouhé stoupání i po poměrně pohodlné kamenité cestě dělá trochu problém, protože jsem si bohůmžel odvykl na takřka jakoukoliv tělesnou námahu.
Vynaložené úsilí však stálo za to - krajina kolem Lac de Mello je až pohádková a přímo vybízí k popolední svačince a odpočinku. Tak jsme si přestávku náležitě vychutnali, dokonce i získali trochu opálení a pak postupovali výše k druhému jezeru (1930 m n.m.). To již není tak živé, neboť je obklopeno nezelenými skalami a vzhledem k pokročilé hodině (15:50) je již většina turistů na cestě dolů.
Vzhledem k tomu, že slunce se již pomalu chýlí k západu, i my začínáme sestupovat (stejně, jak jsem já zdržoval J. při cestě nahoru, tak je on pomalejší při cestě dolů). Vzhledem k živému rozhovoru (a také díky tomu, že J. mi bezhlavě věřil, že vím, kudy jdu) však asi v půlce cesty ztrácíme značku (a to jsme si dělali legraci z toho, že jeden rychloturista uhnul z cesty kamsi do křoví, aby nás předběhl...), ale nakonec se mi podařilo najít poměrně přímou cestu dál. Pravda, trochu přes horskou říčku a trnité křoví...
Sotva jsme opět vstoupili na značenou stezku, z porostu se vynořila divoká šelma (jak ji nazval leknuvší se J.). Můj společník se málem chtěl dát na útěk, nechápajíc, proč na něj řvu "toč to!", a tak jsem sám popadl jeho fotoaparát a jal se zaznamenat nečekané setkání s liškou. Rozhodně nebyla agresivní, ale ani nijak příliš plachá - nechala mě přiblížit se na pár metrů... a pak opět zmizela v houští.
Obohaceni jedinečným zážitkem jsme již téměr potmě (kolem 18. hodiny) dorazili k autu a následně dojeli do Corte. Město, které leží v samotném srdci ostrova (možná i v jiném než zeměpisném významu), je známé především zatvrzelým národním cítěním svých obyvatel a jedinou korsickou univerzitou (poblíž ní se dá chytit wi-fi signál). Kromě toho jsme si zde prohlédli 3 náměstíčka (nedaleko jednoho jsme poprvé uslyšeli korsičtinu, když nás jeden domorodec upozorňoval, že restaurace má již zavřeno) se sochami významných vlastenců (mj. již zmíněného Paoliho) a samozřejmě nepostradatelnou pevnost (kde nyní sídlí muzeum, v noci samozřejmě zavřené a hlídané kočkami...).
U pevnosti se nachází Belveder - místo s pěkným rozhledem na město a jeho okolí, kde jsem konečně pochopil, jak se vytvářejí fotky nočních budov, které vypadají jako za denního světla. Jakmile se dostatečně nasytíme (až podezřele klidné) atmosféry, vracíme se k autu a někdy před půlnocí usínáme na parkovišti za univerzitou s nadějí, že další nocleh už bude pohodlnější.

Korsika - den první (L’Île-Rousse & Calvi)

V průběhu cesty po dálnici Fi-Pi-Li zhodnocujeme, že bude nejlepší se prospat, a proto tak na nejbližším odpočívadle činíme (1:30-5:30). Ráno opět pokračujeme do Livorna, kde se kolem 8. hodiny nalodíme na trajekt Moby Lally (jízdenky zakoupeny předem přes internet).
V průběhu cesty se J. ještě prospí, zatímco já prozkoumávám loď, včetně místního předraženého občerstvení. V 13:30 připlouváme do korsického přístavu Bastia a vzhledem k tomu, že jsme se v průběhu plavby nedomluvili na dalším směru našeho putování, v rychlosti vybírám za dnešní cíl města L’Île-Rousse a Calvi.
Z Bastie vyjíždíme stále do kopce až k památníku vojáků z 2. světové války (zajímavé je, že místní zřejmě onehdy bojovali po boku maročanů), kde konečně zastavujeme, abychom si mohli užít rozhled do okolní přírody - všude moře a zeleň. Poté pokračujeme dále v cestě přes St. Florent (zde po několika letech opět zkouším, jaké je moře - celkem studené... a samozřejmě slané) do "pouště".
Člověk by tu však marně hledal holou krajinu bez života. Je tu sice více skal a méně zeleně než v jiných částech ostrova, nicméně pořád ještě je tu mnohem více rostlinstva, než by člověk od pouště čekal. Inu, Korsika je jeden z nejzelenějších ostrovu Středomoří.
L’Île-Rousse (korsicky Isula Rossa, příjezd v 16:30) nás překvapilo svou malou rozlohou (navzdory tomu, že prý je to jedno z nejvýznamnějších letovisek - inu, na podzim to tu vypadá o dost klidněji než v létě). Zřejmě jedinou viditelnou historickou památkou je socha zakladatele jménem Pasquale di Paoli (Pascal Paoli) na hlavním náměstíčku (oblíbeném hráči petanque) - zatím jsem o významnosti tohoto jedince neměl potuchy, ale jak jsem se v dalších dnech začítal stále hlouběji do nepostradatelného průvodce, pochopil jsem proč je nějakým způsobem připomínán snad v každém korsickém městě.
Co se však nesmazatelně zapsalo do paměti je (polo)ostrůvek s majákem, podle kterého dostalo městečko jméno. Ne nadarmo se říká, že právě zde má západ slunce největší kouzlo z celého ostrova - měli jsme zrovna štěstí, že jsme na místo dorazili akorát včas, kdy si tu i místní obyvatelé přišli pro svoji denní chvilku romantiky. Inu, zalitoval jsem, že moje přítulka nemohla jet se mnou.
Kolem 19. hodiny si J. popovídal s parkovacím automatem (naštěstí pár francouzských frází, které si pamatoval, mu nakonec stačilo k tomu, abychom zaplatili a odjeli) a následovala cesta do Calvi. Městu, ne o mnoho většímu než Ille Rousse, vévodí typická pevnost (tu má snad každé větší korsické přístavní město), večer úplně liduprázdná (ale uvnitř nás neustále sledovala černá kočka), avšak poskytující pěkný výhled. A údajně se právě na tomto místě narodil Kryštof Kolumbus, nicméně důkazy nejsou zcela přesvědčivé.
Když se vracíme k parkovišti u supermarketu "Super U" (o tomto zvláštním názvu se ještě budu zmiňovat později), zhodnocujeme, že bude nejjednodušší se vyspat přímo zde, a proto tak činíme. Kolem 22:30 usínáme s blaženým pocitem, že J. vybral úžasné místo pro výlet, a těšíme se, až další den vyrazíme prozkoumat další část ostrova.

Korsika - den nultý (Benátky & Florencie)

Na začátku října mi jeden kamarád (pro zachování anonymity mu budeme říkat J.) navrhnul, že bychom ještě v tom samém měsíci vyrazili někam do jižní Evropy - abychom se oproti místnímu chladnému počasí trochu zahřáli a utekli podzimní depresi a celkovému stresu uprostřed semestru. Inu, rád jsem souhlasil a brzy poté jsme naplánovali 10denní výlet na Korsiku. Tento ostrov J. vybral především z důvodu, že je zde na jednom poměrně malém ostrově pohromadě hned několik zajímavých turistických lákadel - moře, hory, krásná příroda, stará městečka a samozřejmě teplo.
V sobotu 25. října jsme odpoledne nakoupili zásoby jídla na cestu a potom, co jsem si ještě užil koncert skupiny Dark Moor, jsme vyrazili na cestu (kolem 1. hodiny, tedy v podstatě o den později). Peugeot 307 pod vedením J. vyrazil z Brna do Pohořelic (mimo placené silnice) a následně přes Mikulov do Rakouska.
Trasa byla záměrně naplánována tak, abychom tuto zemi přejeli v noci (bez jediné zastávky), protože J. příliš nemá v oblibě cokoliv souvisejícího s nelibozvučným německým jazykem. Ačkoliv jsem se dokázal poměrně slušně orientovat v mapách a navigovat J., aby naše cesta byla co nejpřímější, často jsme si pro jistotu nechávali poradit od GPS funkcí velmi užitečného udělátka jménom Samsung Omnia.
Ten se tvářil obzvlášť zmateně, když jsme se chtěli vydat po hlavní silnici do Vídně, vzhledem k tomu, že tato silnice je momentálně ve stavu, kdy není ani očitému svědku zřejmé, kudy vlastně vede... Nicméně se nám podařilo postupně projet celým Rakouskem podle plánu (dálnice A2: Vídeň - Graz - Klagenfurt - Villach) a přestože já jsem si na pár hodin zdřímnul, J. se udržel ve stavu plné bdělosti díky temným tónům skupiny E Nomine.
Za úsvitu jsme vjeli do Itálie - na rozdíl od hranice s ČR zde již díky EU nezůstal takřka žádný viditelný důkaz této skutečnosti, a tak jsme nic netušíc vjeli přímo na placenou italskou dálnici (které jsme se chtěli vyhnout, poněvadž tyto jsou sice kvalitní, nicméně zbytečně drahé - za trasu Tarvisio-Pontebba jsme zaplatili mýtné 1,9 euro). Postupně se kolem nás vynořovaly z ranního šera majestátní vrcholky Alp, a tak právě zde (kousek za městečkem Dogna) bylo nejvhodnější místo pro naši první zastávku.
Zde jsme potkali místního obyvatele, který si očividně rád povídal a ujistil nás, že jedeme správným směrem. Pokračovali jsme dál přes Gemona del Friuli směrem na Udine, ale GPS nás poté začala navádět "optimální" (tj. podivný kompromis mezi "rychlou" a "nejkratší") cestou mezi menšími vesničkami, takže jsme se raději spolehli na moji navigaci podle mapy... a třikrát jsme projeli městečko Casacco, než jsme našli nejrozumnější trasu vyhýbající se placené dálnici - směrem na Pordenone. Odtud nás GPS příjemně překvapila nalezením rozumné trasy přes Santo Stino di Livenza a San Dona di Piave - naším prvním cílem totiž byly Benátky.
Kolem 11. hodiny jsme dorazili do Mestre, novodobé a pevninské části onoho "města kanálů" - a zde jsme zjistili, že ostrov je zrovna dnes pro nás nedosažitelný, protože cesta na něj byla z větší části uzavřena kvůli maratonu. Inu, podívali jsme se na běžící snaživce, zhodnotili jsme dopravní situaci a jeli dál s nadějí, že se sem třeba podíváme na zpáteční cestě.
Tehdy jsem si vzpomněl na slova mého pracovního kolegy a navrhnul jako vynahrazení ušlého kulturního obohacení návštěvu města Florencie, kde prý je největší hustota památek a kulturních zajímavostí v... no, prostě široko daleko. A později se také ukázalo, že je to pravda.
Z Mestre jsme jeli podél východního pobřeží a po zastávce na pár hodin (do 15:30) spánku (nedaleko bohužel uzavřené Valle Figheri) jsme se nechali GPS vést dál přes město Chioggia na jihozápad do vnitrozemí (Anguillara - Rovigo - Ferrara (západ slunce) - Bologna - Florencie). Obzvlášť trasa Bologna - Florencie vedoucí přes apeninské zatáčky byla zajímavá (rozhodně víc, než kdybychom ji projeli přes dálnici s tunely, jak radil kolega).
Kolem 21. hodiny jsme zastavili v centru Florencie a vydali se na dlouhou procházku po místních pamětihodnostech. Původně jsem chtěl zjistit, kudy se dostaneme k těm nejvýznamnějším, ale nakonec se ukázalo, že se stačí vydat náhodným směrem a člověk velmi brzy narazí na něco zajímavého - a když se rozhlédne kolem, tak v další uličce opět něco dalšího... a takto lze pokračovat, dokud slouží nohy.
Takto jsme objevili několik kostelů a věží, majestátní katedrálu a spoustu dalších zcela jistě starodávných budov, včetně slavného Mostu zlatníků. Jednou jsme narazili i na pouličního zpěváka s kytarou, který velmi zdařile napodobovat všeliké známé interprety a protože mi svým vystoupením pomohl zajímavým způsobem dotvořit velmi příjemnou atmosféru starého města, koupil jsem si jeho CD.
Kolem půlnoci se nám ještě podařilo najít pizzerii La Bussola, kde nám příjemná obsluha přinesla výbornou pizzu (já jsem neodolal italskému prosciuttu). Poté jsme se zase vymotali z nespočtu uliček po vlastních stopách (což sice nebyla nejkratší cesta, ale určitě nejjistější) a odjeli po neplacené dálnici Fi-Pi-Li (Firenze-Pisa-Livorno).

Pár postřehů k dopravě v Itálii:
- je náročné pochopit, kde začíná a končí obec, díky tomu, že je zde zřejmě značeno i něco jako okresy a že některé vesnice jsou ve skutečnosti součástí jiných vesnic
- na začátku a v průběhu takřka každé obce je značka upozorňující na měření rychlosti radarem, přestože ve většině případů se žádný viditelný radar v okolí nenachází
- značky hlavní silnice bývají často až za křižovatkou a jejich platnost pak trvá třeba i několik desítek kilometrů, takže na další křižovatce si třeba už ani nevzpomenete, jestli jste na hlavní silnici nebo nikoliv
- podél cest jsou častější samooblužné benzínové stanice než klasické, na které jsme zvyklí z ČR, což je trochu problém pro auta na LPG (bývá zvykem, že plyn si řidič vzít sám nemůže, takže musí najít stanici s obsluhou)
- Italové, jak se dalo čekat, neberou dopravní značení příliš vážně a předjíždějí nehledě na rychlostní omezení a plné čáry

Týden ve středověku

Na konci července jsem strávil velice zajímavý týden ve středověkém duchu s kolegy ze společnosti Arx Bona. Pobyli s námi i dva "externisté" (jenž se nám navzdory svému chování stále snažili vyvrátil jakoukoliv pokrevní příbuznost) - johanita Daniel a mladý Filip (později přezdívaný Kuník). Snažili jsme se, stejně jako již několikrát dříve, se přiblížit stylu života 1. poloviny 14. století. Náš tábor tvořily 3 (dobové) stany vhodně umístěné na louce nedaleko lesa a příbytku rodičů našeho "vůdce" Pika (1. pád Pike), v jižních Čechách.
Většinu času jsme trávili přípravou jídel (podle dobových receptů) a vyráběním dobového vybavení pro další akce či zkoušením všelikerých dobových postupů zpracování nejrůznějších materiálů. V rámci toho jsme mimo jiné šili oděvy a boty, vyřezávali ze dřeva (obzvlášť oblíbeným výtvorem byla vrhcábnice - posléze doplněná velmi přírodními kameny a kostkami z vosku a kmínu), předli (na kolovratu i vřeteni), plstili, odlévali mince, karetkovali, tvořili tkaniček pomocí lucetu, činili kůže atd. Mezi oblíbené kratochvíle patřila také lukostřelba, dojení (a hlídání) kozy, sběr borůvek a koupání v rybníce.
Z dobových jídel jsme ochutnali všeliké kaše a polévky, obrněné kuře, chytré jídlo (pečené (i když nakonec spíše smažené) mozky s jablky - dle mého názoru nejlepší pochutina onoho týdne) a na závěr jsme uspořádali menší dobovou hostinu. Zde se podával nakládaný sýr, boršč, kýta z divočáka se 4 omáčkami a sladký dezert (kde konečně byly využity na zahuštění Filipovy otruby, které se marně každý den snažil prosadit do nějakého jídla).
V rámci hostiny jsme si také užili hraní dobových rolí (přítomni byli jen dva urození pánové, ostatní se řadili k dělnému lidu - a nejmladší Filip se dokonale vžil do role obsluhujícího). A díky Pikovi jsme se také opět dozvěděli něco nového o době, které jsme se snažili přiblížit, a o tom, že některé události se staly poněkud jinak, než nás učili v dějepise...
Každopádně to byl zážitek nevšední (i když pro mě ne první tohoto typu) a jednoznačně bych něco takového doporučil každému (a hlavně těm, kteří jsou až příliš zatíženi starostmi městského života tak, jako v poslední době já).

Masters of Rock 2009

Vzhledem k tomu, že jsem se k tomuto zápisku bohůmžel dostal až teprve teď (MOR se konal 9. - 12.7.), bude poněkud stručnější.
Na festivalu jsem mimo jiné slyšel a viděl některé své oblíbené skupiny, od kterých jsem už věděl co čekat a ani tentokrát mě nezklamali - In Extremo (i když nehráli většinu mých oblíbených skladeb), Korpiklaani, Edguy, Axxis, Stratovarius, Interitus a Tleskač (řazeno chronologicky podle programu).
Mimo tyto jsem poprvé slyšel naživo Fleret, Shaman, Dragonforce, Blind Guardian (ne úplně můj šálek kávy (kávu totiž nepiju:o), nicméně příjemné), Tiamat a Schandmaul (nadějná německý folk metal, dokonce i s dudačkou), kde mě všechny příjemně překvapili, obzvlášť Tiamat (poněkud depresivní metal, avšak určitým způsobem "příjemně" depresivní:o)). A co se týče kapely Shaman, tak sice jejich vystoupení (s orchestrem) hodnotím lépe, než jsem čekal, ale je to už prostě něco jiného než hrála původní sestava (někdejší zpěvák André Matos mezitím založil vlastní kapelu, jejichž zajímavě "komorní" koncert v Brně jsem letos taktéž navšívil a byl to vskutku nevšední zážitek).
Stejně jako na předchozích ročnících jsem nepochopil účast kapely Mňága a Žďorp, která sice hraje příjemně pohodový rock, nicméně do atmosféry MOR poněkud nezapadá. A samozřejmě musím zmínit svoji nelibost k nové zpěvačce kapely Nightwish, která jednoznačně nezvládá jejich starší skladby, napsané pro hlasově mnohem schopnější Tarju... nehledě na to, že obecně kazí celkový dojem z vystoupení jinak výborné skupiny.
Bohůmžel kvůli chladnému počasí v pozdních nočních hodinách a mé neochotě pobývat v "kotli" byl problém některé kapely sledovat až do konce jejich představení (např. zmíněný Tiamat). A nedělní večer jsem nakonec úplně vynechal, protože snad kromě Europe (jejichž minulé vystoupení na MOR bylo tak vydařené, že už by si u mě stejně polepšit nemohli) mě stejně další program nezaujal.
Celkový dojem byl každopádně příjemný a doufám, že příští rok tomu tak bude též.