Plchobraní

Ještě den před mým odjezdem jsem si nebyl jistý, jestli se této akce zúčastním, ale teď věřím tomu, že mi to nakonec velice pomohlo hned v několika směrech...

1) Setkal jsem se s jednou úžasně otevřenou a přímou osobou, která se nenechává omezovat některými hloupými společenskými zvyklostmi a probudila ve mně zvláštní naději a dlouho přetrvávající hořkosladký pocit, jenž jsem už hodně dlouho nezažil.
2) Opět jsem si mohl řádně duševně odpočinout a tělesně se unavit při usilovném zpracování palivového dříví a zřejmě jsem posílil svou pověst milovníka ohně.
3) Splnil jsem si jeden ze svých dětských snů a vyzkoušel si dálkové ovládání modelu letadla (i když mi to příliš nešlo a víc času jsem strávil jeho sbíráním a vyplétáním z rostlinstva), navíc jsem u toho možná i v určitém smyslu pomohl jednomu člověku, který to nejspíš opravdu potřeboval.
4) Podobně jako zřejmě všichni účastníci této společenské akce jsem si posílil své psavecké sebevědomí díky předčítání několika "skvostů" z jistého sborníku povídek (obávám se, že díky své představivosti budu některé hrozivé obrazy dostávat z paměti ještě hodně dlouho); třeba mi to pomůže se opět vrátit k vlastnímu psaní.
5) A opět jsem posunul své hranice množství spánku potřebného k tomu, abych schopen být plně v provozu celý den.

Kromě toho jsem získal několik dalších zajímavých poznatků, např.:
- Když tvůrce této myšlenky prohlásil "Kdo má stan, bere s sebou.", výsledkem byla velká místnost s jediným nocležníkem.
- Každý správný geek/spisovatel byl ve škole šikanován - zde by mohl být prostor pro diskuzi na téma "kuře nebo vejce".
- Nové zaměstnání/přesun do většího města zřejmě nepříznivě ovlivňuje rozvoj představivosti/vypravěčtví, či alespoň v případě vedení RPG (kromě mě byl dalším příkladem i onen velký org).
- Při rozhodování mezi možnostmi "být zaživa sežrán mouchami" a "udusit a upéct se pod peřinou" je jediná správná volba - na všechno se vybodnout a vstát.

Kraj kosodřeviny a kamenných úbočí - část čtvrtá (Obří pahrbek)

Následující ráno jsme se (tentokrát již rádně po všech stránkách připraveni) vypravili dobýt vrchol naší letošní výpravy. Nejprve jsme se hromadnou dopravou nechali dopravit do blízké obce s názvem odkazujícím na hornickou minulost (po cestě jsme zahlédli nemilé důkazy toho, že ať se člověk snaží sebevíc, příroda ho vždy dokáže nepříjemě překvapit - např. v době dlouhodobě neproměnlivého počasí). Tam jsme díky dostupnosti (nedoceněné provozovatelkou místního výletnického obchůdku) mezinárodní datové sítě pozměnily své plány na další dny a vybrali za další cíl zábavní a odpočinkové středisko příznačně pojmenované podle jistého mezopotámského města.
Vyrazili jsme svižným pochodem proti proudu nejvýše pramenící české řeky a postupně s narůstající nadmořskou výškou zpomalovali (kupř. pozorování dlouhokrkého černého ptactva či vodního toku řítícího se do hlubin jsme považovali za výborný důvod pro krátké zastavení). Nakonec se nám však podařilo (poháněni hroznovým cukrem a touhou po zástavce spojené s řádnou plechovkovanou stravou) dosednout do mračného sedla pod vrcholem a po požití vytouženého lušteninového pokrmu jsme konečně doputovali na zeměpisně nejvyšší bod v zemi české (jen škoda, že přímější stezka, zrovna prodělávajíc zásadní obnovu, byla uzavřena).
Nahoře nás překvapila četnost návštěvníků z nejbližší sousední země (v poměru k "našim", zřejmě zde dokonce získali i výluční právo na prodej tepelně upravené krmě), nízká úroveň (českého) obchodu s upomínkovými předměty, poněkud rušivá nedokončená stavba horní stanice nové lanovky, nejasně (nebo spíše mnohoznačně) vyznačený vrchol a hlavně téměř nejsoucí výhled na domovskou stranu hor (kvůli nadměrné oblačnosti).
Pak už jsme se po hřebeni vypravili zpět do našeho východiště denních cest, střetávajíce se takřka výlučně s výletníky z druhé strany (zdravící vždy přátelským "cześć"). Zastavili jsme se jen u výhledů na pár ledovcových jezer ("staw") a u výsledku údajného nevydařeného pokusu o stavbu horského paláce ("Słonecznik"). Když nás několik pohostinství, umístěných příhodně kousek před koncem naší trasy, odmítlo z různých podivných důvodů (uzavřená společnost, konec otvírací doby "už" za 2 hodiny) obohatit o teplou náplň žaludku a odlehčit našim peněženkám, sešli jsme prostě dolů a posloužili si z vlastních zásob.

A pak už jsme si jen užili poklidné dva dny v pestrých vodách onoho zmateného akkadského střediska.

Kraj kosodřeviny a kamenných úbočí - část třetí (Odpočinek v náruči Matky)

Další den našeho putování se brzy ukázal být příznačným svízelem. Původní záměr pokořit nejvyšší českou horu jsme z důvodu celkové únavy, nedostatku motivace a podcenění časového plánování odložili. Namísto toho jsme se podnikli mnohem méně náročnou procházku podél jednoho z významnějších místních přítoků dříve zmíněné řeky.
Ačkoliv tato značená cesta vede převážně trasou vhodnou hlavně pro motorizované návštěvníky, podařilo se nám zde spatřit krásy Matky přírody v mnoha podobách (např. četní zástupci řádu brouků, květena a samozřejmě onen zpěněný vodní tok). Na konci této trasy jsme opět využili jednoho z tradičních pohostinství, které nás však oproti všem ostatním velice příjemně překvapil vysokou jakostí pokrmů za mimořádně příznivé ceny. Vyzkoušeli jsme jak příznačná místní jídla (kyselo), tak všeobecně rozšířené zástupce české kuchyně (česnečka, cmunda, šišky s mákem, malinovka).
Poté, co jsme se prošli nedalekou naučnou stezkou, jež nabízela (kromě další porce nepříliš narušených přírodních krás) příjemnou ukázku rozumných úprav vodního toku na přelomu minulého a předminulého století, jsme se nechali zlákat tímtéž podnikem ještě jedenkrát - tentokrát na zákusek spojující horké lesní plody s chladivou zmrzlinou.
Krásný odpočinkový den jsme pak k večeru zakončili příjemným posezením ve společnosti lososa a husích jater na již osvědčeném místě ve středu městečka.

Kraj kosodřeviny a kamenných úbočí - část druhá (Důl a strasti strávníkovy)

Další den jsem si připomněl jeden nepříjemný neduh svých hodinek - při nízkých teplotách se zřejmě dostávají do spánkového režimu a po "probuzení" pak ráno ukazují zpožděný čas. Kvůli tomuto jevu jsme vyrazili asi o dvě hodiny později; naštěstí jsme si však zkrátili potřebný časoprostor díky prozřetelnosti provozovatelů místní lanové dráhy, kteří zdroje svých výdělků neomezují jen na lyžaře a sněžnoprknaře. Jen škoda, že místní nabídka občerstvení není tak přizpůsobivá.
Podle plánu jsme se vydali podél levého okraje ledovcového údolí, s vyhlídkou na vodopády nedaleko rodících se řek Pančavy a Labe - a samozřejmě také na výdobytky novodobé civilizace poskytující vše, po čem běžný (zahraniční) výletník touží, tzv. boudy. U tohoto úkazu je dobře viditelný rozdíl mezi službami nabízenými soukromníky (vyšší cena, občas širší nabídka, jakost neurčitá) a správou NP.
Nedaleko jednoho typického příkladu tohoto pohostinství se nachazí obrazný pramen jedné ze dvou českých řek ústících do moře - tam jsme se náhodou střetli s Václavem Chaloupkem a jeho medvíďaty. Pak už jsme jen sestoupili podél druhé strany Dolu (s výhledem na četné vodstvo hrnoucí se vstříc sjednocení s mladou řekou, jež propůjčila tomuto údolí své jméno) a řeky samotné až zpět k našemu nocležišti.
Bažíc po chutných plodech vyspělé společnosti, vypravili jsme se ještě před ulehnutím za nesnadným cílem - nalézt krmi chutnou, avšak cenově příznivou. I přes neochotu provozovatelů místních podniků dodržet psanou otvírací dobu (zřejmě jejich návštěvnost v pozdních hodinách tehdy nedosahovala vytoužených hodnot), se nám kupodivu podařilo nalézt jeden dokonale vyhovující, jehož název otevřeně popíral status místní obce. A hlavně, jako sladkou tečku nabídl výtečný karamelový pohár!

 

Kraj kosodřeviny a kamenných úbočí - část první (Po stopách hraběte)

V půlce červeného měsíce jsem (jako v každém z posledních 4 roků) se svou drahou polovičkou navštívil další z národních parků v mé rodné zemi - čímž mi došly a příště už se budu muset porozhlédnout za hranicemi.
Putování začalo přesunem skrz matičku měst sužovanou přívaly vody do městečka hraběte Harracha, kde naštěstí tolik vlhko nebylo. Poměrně dlouhou cestu jsme si zpříjemnili procvičováním znovuobjevené dovednosti luštění osmisměrných křížovek. Ovšem cílové místo onoho prvního dne ve mně vyvolalo dojem, že chodícímu turistovi nedokáže na začátku léta nabídnout nic víc, že 1 autokemp a jinak jen stohy hotelů a atrakcí souvisejících se zimním obdobím. A je vidět, že čeští podnikavci využívají práh našeho nejstaršího NP, aby přilákali převážně zahraniční návštěvníky (na některých dalších místech je obtížné najít alespoň nějaký český nápis).
Inu, druhého dne jsme se nožmo přesunuli podél řeky Mumlavy (oplývající vodopádem s odvozeným jménem) do dalšího podobného střediska, které za své jméno vděčí úřednímu omylu souvisejícímu s povolením ke stavbě kostela sepsané v místním mlýně. Brzy po vkročení do národního parku jsme se začali seznamovat s místní květenou a zvířenou (např. čolky a nespočetnými druhy brouků), přičemž jsme se pásli na pozůstatcích z nedávného hodokvasu.
Od rozcestí U čtyř pánů (jehož název připomíná někdejší hraniční majetkové spory) jsme už pak jen klesali dolů nejkratší cestou, doufajíce, že další den si nedaleký Labský důl budeme moci řádně prohlédnout z obou stran (a nezatíženi výbavou na celý týden). Po cestě jsme několikrát narazili na tzv. "němé značky" (v angličtině vtipně přeložené jako "dumb symbols"), jež by nám údajně pomohly nalézt cestu v případě zhoršené viditelnosti.
Mimo jiné jsme se (nedaleko hory s poněkud rozporným jménem Kotel, zdobené řopíky) setkali i s další ukázkou pojmenování všelijakých přírodních i umělých zajímavostí podle místního šlechtice - Harrachovými kameny. Ty pro mne představovaly jedinou výjimku z pozorování, že výrazná samostatná skalní uskupení se nachází jen na polské straně parku. Kousek nad Mlýnem jsme se pak občerstvili v "boudě", pojmenované z neznámých důvodů podle města vzdáleného 20 km, což se neukázalo jako nejlepší možná volba.
Najít jediný místní kemp se ukázalo být jednodušší než údajnou významnou jedli na náměstí. Nicméně toto ubytovací zařízení se ukázalo být natolik technicky pokročilým, že jsem ani nemohl využít jeho odvod tělesných odpadů bez předchozího setkání s recepční (jejíž pracovní doba se zcela míjela s běžnou dobou příchodu do kempu). Nakonec mi nezbylo než oprášit 9 let nepoužívaný cizí jazyk a oslovit jednoho z místních autoturistů (zřejmě je to opravdu cílová skupina těchto středisek).

Proměnlivost přednášek na AF 2013

Po 4 letech jsem si konečně opět našel čas zavítat na Animefest a tentokrát jsem hlavně navštěvoval přednášky - značně různorodé v tématech i přednášejících. Zde několik mých poznámek:

Kam mizí yaoistky?*
- dobrá struktura, dodržení tématu
- přednášející působí zkušeně, přátelsky, otevřeně, je z ní cítit nadšení, které umí předat
- dokáže pobavit publikum i bez "nízkého" humoru
- přestože mě tohle téma normálně moc nebere, tato přednáška mě chytla

Fanfikce: jak na ně?
- dobrá struktura, přednáška je ale spíš o pravém opaku (čemu se při psaní fanfikce vyhnout)
- přednášející uzavřenější, moc nepracuje s publikem
- vybrané příklady špatných fanfikcí určitě pobavily

Anime tvorba inspirovaná Západem*
- 1-3 viz "Kam mizí yaoistky?"
- výborný nápad s "Deadpool approves" & spol., vtipné poznámky o Wolverinovi, atd.

Vývoj vědy v zemi vycházejícího slunce
- struktura dobrá, ale téma zřejmě příliš obsáhlé na 1 hodinu
- přednášející zřejmě začátečník, nezvyklý mluvit před více lidmi, ze začátku má problém uceleně povídat, později se rozpovídá lépe (ale pak už si nedokáže uhlídat čas)
- dobré zapojení publika kvízovými otázkami s odměnou, ale mohlo jich být i víc
- zajímavé lidské příběhy z historie

Velké japonské konzolové války
- 1-2 viz "Kam mizí yaoistky?"
- možná by prezentace mohla obsahovat i víc než obrázky s popisky (např. základní body textu, tabulky s přímým srovnáním) - lépe by pomohlo publiku vstřebat/zapamatovat si informace

Novinky v anime
- název vzhledem k náplni přednášky trochu nejednoznačný (očekával jsem novinky z tohoto roku, ne 10 let staré:o))
- možná by bylo dobré předem nastínit strukturu (ať publikum tuší, co všechno se probere)
- chybí jakékoliv popisky (jméno anime občas ani nezmíněno slovně)
- přednášející jsou aktivní a nadšení, ale moc nepracují s publikem

Beseda s tvůrci trilogie Berserk
- z větší části jednostranné povídání tvůrců (i když zajímavé), zodpověděli jen pár otázek (kvůli zpoždění začátku?)
- nemůžu posoudit kvalitu překladu...

Kruté střety s realitou*
- struktura dobrá, jen mi trochu chyběl nějaký shrnující přehled na začátku
- 2-3 viz "Kam mizí yaoistky?"
- dobré zapojení publika kvízovými otázkami s odměnou

Kuriózní proměny japonských historických hrdinů v anime
- nestihl jsem od začátku, takže nemůžu posoudit jako celek
- možná chyběl nějaký textový přehled?

Goku nebo Superman?
- 1 viz "Kruté střety s realitou"
- přednášející očividně nadšení, ale poněkud "pubertální" vystupování
- dobré zapojení publika pomocí kvízu

Základy biologie pro otaku
- 1 viz "Kruté střety s realitou"
- přednášející působí, že se v tématu dobře vyzná a přitom ho dokáže poutavě přiblížit laikům
- dobrý nápad se zvuky cikád

Historie animace^
- základní struktura přednášky dobrá, i když občas "neučesaná"
- přednášející má zásadní chyby v přednesu (např. "..., ano?" na konci skoro každé věty), působí "násilně", rádoby vtipně, chybná výslovnost anglických slov ([aple])
- snižování publika (ve stylu "styďte se, to byste měli znát!")
- některé ukázky komentovány až v průběhu

Proč je to populární?^
- 1 viz "Kruté střety s realitou"
- zásadní nedodržení tématu (jen souhrn oblíbených anime, bez vysvětlení příčiny oblíbenosti)
- faktografické chyby?
__________________________________________________________
* = přednášky, které se mi líbily nejvíc
^ = přednášky, které měly podle mě největší nedostatky
Samozřejmě je možné, že jsem na začátku festivalu byl mnohem méně kritický než na konci...

Typologie MBTI

Jak už jsem nejspíš někdy zmínil, rád pozoruji lidi kolem sebe a snažím se pochopit důvody jejich různého chování. V této "analýze" mi mj. pomáhá i kategorizace - zařazení jednotlivců do určitých skupin na základě rozpoznání jistých vzorců jejich chování. A v poslední době mne v tomto směru obzvláště zaujala typologie MBTI, která pomáhá pochopit, jak různí lidé vnímají své okolí a na základě čeho se mohou rozhodovat.
Tato typologie u každého jedince vyhodnocuje postavení na 4 osách ("dichotomiích"), vyznačujících preference podle různých hledisek - většinou lze určit, zda je posuzovanému spíš bližší jeden či druhý extrém na dané ose:

1) přístup k okolnímu prostředí (Introversion/Extraversion)
"Introverti" se většinou cítí nejlépe sami nebo ve společnosti pár blízkých přátel a většinou nejdřív přemýšlejí a až potom promluví.
"Extroverti" potřebují "aktivní" prostředí, mít kolem sebe více lidí, otevřeně vyjadřovat své pocity a názory.
2) způsob získávaní informací (Intuition/Sensing)
"Intuitivní" jedinci spíše uvažují nad tím, co by mohlo být, vnímají spíše celkový koncept a často abstrahují, zajímají se spíše o teorii než o praxi. Pro "smyslově zaměřené" bývá důležitější současnost, fakta a detaily, potřebují vše rozebrat z různých stran a pohledů.
3) způsob zpracovávání/vyhodnocování informací (Thinking/Feeling)
První typ se rozhoduje převážně na základě logické úvahy, fakt, pravidel a pokud možno nezaujatého úsudku. Druhý naopak upřednostňuje morální žebříček hodnot, pocity ostatních a všeobecnou rovnováhu, snaží se vcítit se do druhých a brát na ně ohled, než učiní nějaké rozhodnutí.
4) životní styl (Percieving/Judging)
"Vnímaví" lidé se často rozhodují impulzivně a mají potřebu nechávat si otevřené možnosti, řeší většinu věcí až ve chvíli, když je to opravdu nutné. "Hodnotící" chtějí mít předem vše rozhodnuté, naplánované, dokončit věci co nejdříve. Při opravdu hrubé abstrakci tyto dva protiklady lze přirovnat k mému oblíbenému konceptu chaos vs. řád.
Postavení na této ose zároveň i vyjadřuje, která z předchozích 2 je pro daného jedince důležitější - jestli získávání informací (perceiving) nebo jejich vyhodnocování (judging).

Málokdo je zásadně vyhraněný ve všech 4 osách, ale velmi často lze při podrobném rozboru odhadnout, která ze dvou stran daného člověka lépe vystihuje. Například já osobně bych se charakterizoval nejspíše jako typ INTJ:
Rád trávím čas ve společnosti 1-2 osob, které dobře znám a mají mi co nabídnout, naopak ve společnosti většího počtu lidí se cítím značně nejistě, až nepříjemně. Pro pochopení takřka čehokoliv potřebuji znát celkový koncept, základní myšlenku, podstatu věci, mám většinou sklon ignorovat (pro mne nepodstatné) detaily - a stejně tak to vypadá, když se někomu snažím něco vysvětlit. Prakticky všechno analyzuji na základě logické úvahy (proto se snažím i lidi ve svém okolí nějakým způsobem kategorizovat) a často neberu příliš ohled na názory a pocity ostatních. Mám velmi silnou potřebu jistoty, cítit, že mám věci pod kontrolou a často si vše plánuji dopředu. Na druhou stranu však věřím, že jsem schopný velice dobré improvizace a rychlého rozhodování v krizových situacích, když je to potřeba (takže v zmíněné 4. ose jsem zřejmě blíže ke střední hodnotě). Zároveň je pro mne díky tomu důležitější rozhodování (tedy v mém případě "thinking"), což v kombinaci s tím, že jsem na oné třetí ose poměrně silně vyhraněn, mne vede k tomu, že si málokdy rozumím s lidmi, kteří spíše hodnotí na základě pocitů a morálky ("feeling").
Také jsem si všiml, že ve svém okolí mám poměrně dost jedinců, kteří se ode mne zásadně liší jen v jedné nebo dvou osách. Např. jeden z mých kamarádů (jistý J., kterého jsem již na blogu zmínil) je zcela zjevně zaměřený "smyslově" - má sklon vše rozebírat z mnoha pohledů a přemýšlet nad různými detaily, zatímco celkový koncept či význam mu často uniká. Další kamarádka zase umí výborně vycházet s lidmi, protože si s nimi ráda povídá o jejich názorech/zkušenostech a snadno se vcítí do jejich pocitů. A několik z mých dobrých přátel patří mezi klasické "zástupce chaosu", protože jsou schopni se takřka během okamžiku rozhodnout podniknout něco, co by jiní museli zvažovat a rozebírat dlouho dopředu (např. dovolená v zahraničí) a něco jako plánování (nebo pořádek:o)) jim nic moc neříká.

A dnes jsem v rámci našeho třídního srazu usoudil, že introverti zřejmě mají větší sklon k dlouhodobějším osobním závazkům a svatbám... nebo že by to bylo typičtější pro typ "judging"? Jaký je váš názor?