Zeleno...

Na počátku 4. měsíce tohoto roku jsem měl tu čest zavítat na ostrov, jenž je právem nazýván jako zelený - převážně díky takřka všudypřítomným pastvinám, ohraničeným zídkami z volně položených kamenů. Pasou se zde většinou modře pomalované ovce, občas i krávy (např. na jistých ostrovech, známých svými svetry z ovčí vlny, jsem nespatřil ani jedinou ovci).
Mezi zídkami se vinou silnice, které jsou jen v těch nejnáročnějších úsecích poznačeny nápisy "slow", případně v opravdu zásadních případech "slower". Jinak jsou zde jen značky připomínající obecné omezení rychlosti v rámci dané třídy silnice (50/80/100/120), spoléhajíc se na to, že každý řidič zná své schopnosti.
Ostatně místní řidiči jsou velice ohleduplní a chápaví, obzvlášť když vidí značku auta z půjčovny (14*), např. dávají přednost všem, kdo to potřebují, bez ohledu na dopravní předpisy. Ostatně naučit se řídit na druhé straně (auta i vozovky) není úplně jednoduché.
Naopak doptat se na cestu je většinou velice snadné (pokud se člověk nenachází v místech mimo civilizaci), místní kolemj(e)doucí jsou velice ochotní a klidně popis cesty několikrát zopakují, aby si byli jisti, že dorazíte na vyhlédnuté místo bez problémů. Je-li daná trasa příliš složitá, navedou vás tam i autem. A pokud náhodou vybraný cíl neznají, poptají se nejbližšího dalšího kolemjdoucího (nebo v nejbližším obchodě, domě, apod.), nedbaje toho, že vaše nastartované auto zrovna stojí někde, kde by stát nemělo.
Orientaci mírně ztěžují (či ulehčují?) všudypřítomné dvojjazyčné nápisy, jenž mají mj. napomoci opětovnému rozšírení původního jazyka (aktuálně cca 1,7% obyvatel mluví tímto jazykem mimo vzdělávací ústavy). Běžnému návštěvníkovi ze zahraničí bude však nejspíš tento jazyk připadat nepochopitelný (obzvlášť pravidla výslovnosti).
Podobně zvláštně mohou působit třeba také místní semafory pro chodce, které jsou zřejmě jedna z mála věcí na tomto ostrově, jež se příliš nepyšní místní oblíbenou barvou - zelená trvá asi sekundu, poté ihned nastupuje oranžová, snad aby si chodci pospíšili. Domorodci však většinou přecházejí bez ohledu na barvu světla (ke slyšitelné nelibosti motorizovaných účastníků silničního provozu).
Já osobně jsem byl ale hlavně rozčarován ze společnosti, kterou jsem si přivezl ze své domoviny. Jeden ze členů naší výpravy byl značně nerozhodný (vždy zvažuje další možnosti i v případě očividně jednoznačné volby, nechává se ovlivnit všeobecnou veřejností, přestože nemá dostatečné informace o důvodech daného výběru) a poněkud nepříznivě ovlivňoval časovou náročnost jednotlivých průzkumů (což mj. souvisí s druhou zmíněnou vlastností, ale i se sklonem vše obrazově zaznamenávat a opětovně se dotazovat na průvodní informace, nemluvě o slabosti pro obhlížení nákupních středisek).
Druhý sice většinou nepotřeboval mnoho času k rozhodnutí, ale snažil se dosáhnout téměř nemožného stavu všeobecné spokojenosti, takřka bez ohledu na vlastní požadavky. Avšak navzdory četným důkazům málokdy věřil mému úsudku.

P.S.: Přes úžasnou ochotu a přívětivost domorodců bych rád upozornil na jeden místní neduh, jenž velice trefně vystihla průvodkyně v likérce Johna Jamesona: "Můžete si čichnout k tomuto sudu, je to jedna z posledních věcí, které jsou v této zemi zadarmo."

Fürdőhét Sárváron

Čeho si může všimnout pozorný český/moravský návštěvník v menším*, ale z hlediska pamětihodností zajímavém maďarském městě:

1) Domorodci se po městě často dopravují kolmo a lze je v tomto do určité míry přirovnat k jezdcům prostějovským: pohybují se v ulicích (i mimo ně) s příznačným sebevědomím a jejich prostředky mohou sice být poněkud staršího data výroby, ale to jen snižuje jejich případné obavy o zcizení tohoto nepostradatelného nástroje.

2) Přestože domorodci pro přilákání návštěvníků ze severozápadu (často strojově) přeložili všemožné poutavé nápisy do našeho mateřského jazyka, nepředstavujeme pro ně zřejmě ještě natolik významným příspěvek do jejich pokladen jako jejich bližší západní sousedi, jejichž jazyk alespoň na úrovni základních slov ovládá většina místních obyvatel (narozdíl od jazyka našeho).
A to platí i např. pro osoby, které jako svoji hlavní náplň práce mají dorozumívání se s cizinci (info kancelář, recepce, úřady, apod.). Nalezení a zařízení nejvhodnějšího způsobu dopravy na ne zcela upřesněné místo (např. Balaton**) se tak stává značně obtížným.
Na druhou stranu, místní obchodníci se opravdu urputně snaží prodat své zboží, bez ohledu na jazykové obtíže (dokonce se mi i podařilo zjistit, že starší fotoaparát mé drahé polovičky nespolupracuje s SDHC kartou).

3) Pokud si návštěvník vybere správný podnik, může se velice chutně najíst za rozumnou cenu (kromě typických místních pokrmů jsme vyzkoušeli např. sýrovou polévku či jemná husí játra). A zdá se, že paprika je zde koření natolik oblíbené, že bývá na stole častým sousedem solničky a pepřenky.
Co se týče typicky českého pitiva, podle názoru domorodců se jakost zásadně zhoršila díky skoupení místních pivovarů zahraničními společnostmi - jeden z mála ucházejících moků je prý nedaleko sídlící Soproni, ale českým se prý žádný nevyrovná (i když je otázkou, zda má toto tvrzení dostatečnou hodnotu, když jeho autor za nejlepší naše pivo považuje poněkud nepříznačného Kelta).

4) Místní lázně navštěvují převážně naši krajané a v trochu menší míře jejich jižní sousedé, všichni se ale v rámci této oblasti pohybují stejně: ve vodě tam, kde zrovna něco bublá, tryská nebo proudí, po souši většinou tam, kde je něco k snědku (a porce jsou tu vydatné) nebo k pití. Stejnokroj v podobě plavek, plážových bot a příležitostně i hotelového županu doplňuje v plaveckém bazénu i povinná koupací čepice (kromě samostatného přístupu a teploty vody další z možných důvodů proč právě toto lákadlo vynechat).

5) Přestože zajímavých míst je tu dostatek, schránky s poklady tady založili převážně návštěvníci ze západu, kteří si však v některých případech neuvědomili proměnlivost těchto oblastí způsobené spojením počasí a nížinným rázem krajiny (autor schránky postupně zvýšil náročnost její dostupnosti na dvojnásobek - inu, toť rozdíl mezi parkem a bažinou). Ale kromě této plochosti (jen asi 2 % území státu leží nad 400 m n. m.) celkový rys prostředí (městského i přírodního) v mnoha ohledech připomíná náš domácí.


* Střed města (jediný výskyt obchodů) tvoří prakticky jediná ulice.
** Až k jezeru jsem nakonec bohůmžel nedoputoval, hlavně díky poněkud ponurému prostředí cesty s tímto cílem (déšť mezi opuštěnými domky s vinohrady). Nicméně kopec sv. Jiří měl i tak své kouzlo (skály sopečného původu, křivolaké stromy i zem hustě porostlé břečťanem).

Metal v Kr.Poli

Včera jsem za poslední cca 3 roky již potřetí viděl naživo kapely Therion a Arkona (ale tentokrát poprvé v rámci jednoho koncertu), přitom z každého koncertu Therionu jsem měl jiný pocit.
Při prvním na mě hlavně zapůsobilo vzezření členů skupiny (kterých už bohůmžel mezitím ubylo), druhý se pro mě nesl v duchu nejnovějších alb (obzvlášť nezvyklého Fleurs du Mal) a tento mě zaplavil pocitem, že většinu starších skladeb (jenž tvořili velkou část včerejšího repertoáru) už jsem zapomněl, přestože Therion je jedna z prvních metalových skupin, k jejichž hudbě jsem se dostal. Proto si jejich koncert rozhodně víc užila moje drahá polovička, mě hlavně zaujaly ukázky z jejich připravované opery... a samozřejmě předchozí Arkona.
Ta měla úplně jiný styl a dokázala úžasně strhnout posluchače svou živočišností (mimochodem jejich výběr skladeb výborně kopíroval můj vlastní), až jsem měl obavu, aby nedošlo k podobnému účinku jako při koncertu skupin Xandria, Van Canto a Tristania (kde po bouřlivém úspěchu předchozích kapel se počet přítomných na vystoupení poslední jmenované krutě snížil asi na desetinu) - avšak zcela zbytečně.
A protože v posledních měsících jsem měl zásadní nedostatek nové metalové hudby (snad jediným zajímavým objevem se stala skupina Ancient Bards), už se těším na Johnssonovu operu (přestože její tvorba bude nejspíš trvat ještě několik let).

 

P.S.: Víte, že Semilasso je původně pseudonym jednoho německého cestovatele?

Are you ready? (MoR 2013)

Tentokrát jsem měl s sebou kamarádku (P.), která poslouchá metal teprve krátce a než mě potkala, tak znala jen pár skupin a nikdy nebyla na žádném koncertě, natož na festivalu.
Z MoRu byla nadšená, ideální zákazník pro merchandising - pokaždé, když se jí zalíbila nějaká skupina, tak se šla podívat, jestli nesežene cokoliv s jejich motivem (tričko, placku, samolepku, klíčenku, atd.) + své oblíbené kapely (Avantasia, Hammerfall).

Arkona - potěšilo mě, že zahráli snad všechny skladby z mého výběru
Primal Fear - příjemné překvapení; už jsem je párkrát předtím slyšel, ale nikdy mě nezaujali jako tentokrát, budu muset znovu nastudovat a přehodnotit
Leningrad Cowboys - objev roku; úžasně trhlá směs sovětských "hymen" a klasických amerických rockových hitů + vtipné parodické kostýmy
DragonForce - bohužel jsem z větší části zaspal (ale těch pár skladeb, co jsem zaslechl mě příjemně překvapilo), protože mě předcházející Accept příliš nezaujal; budu muset nastudovat
Elvenking - taky o něco lepší, než očekávání, nicméně stále se ještě nedostali na seznam mých oblíbených kapel
The 69 Eyes - příjemný gothic, občas až připomínající Tiamat
Rage & LMO - po jejich minulém vystoupení s orchestrem jsem měl obavy, že kapely orchestr zcela přehluší, ale nakonec byl zvuk IMHO nastavený dobře a znělo to skvěle - určitě si poslechnu nové album, až vyjde
Devin Townsend Project - arogatní "umělec", který nejen že se neomezuje žánry, ale překračuje hranici vkusu a zbytečně napadá publikum (obviňuje je z pozérství a neoriginality), nevydržel jsem až do konce
Warhawk - na "ranní" kapelu velice příjemné, skoro jsem se zvedl ze stanu a šel si je poslechnout zblízka, P. z nich však byla nadšená
SSOGE - tradičně fajn
Waltari - poněkud výstřední zpěvák propagující hesla jako "no limits" či "free your mind"; hudba volně přecházející mezi velmi odlišnými žánry, klidně uprostřed skladby; zvláštní, ale poslouchatelné
Lordi - jako jedni z mála (nebo dokonce jediní?) měli i ohnivé efekty; posilují sebevědomí návštvníků ("Sincerely with Love", "I'm the Best") - každý má být to, co je, a nenechat si nic vnucovat od ostatních
Yngwie Malmsteen - skvělý kytarista, i když v tak dlouhém koncertu už to bylo poněkud zdlouhavé (kytarová sóla tvořící většinu skladby); ale možná jsem byl ovlivněný čekáním na Masterplan (zima a ospalost)
Masterplan - fajn
Xandria - super, tentokrát jsem měl i víc naposlouchané novější věci; nechal jsem si je i podepsat na tradiční plakát
Leaves' Eyes & Atrocity - jsem rád, že Atrocity zahráli jen pár "tvrdších" skladeb a že nezapomněli na své předělávky hitů z 80.let a jinak zřejmě šlo hlavně o repertoár LE (zpívala Liv)
Powerwolf - buď počet jejich fanoušků výrazně vzrostl (ještě nedávno to byla témě neznámá kapela, na kterou v odpoledním vedru skoro nikdo nepřišel), nebo tam velká část lidí čekala na Avantasii; P. to celé proseděla (většina textů se příliš neslučuje s její křesťanskou výchovou)
Avantasia - zřejmě skutečný vrchol festivalu (obrovská odezva od publika), já jsem hlavně rád, že zahráli dost skladeb z Metal Opery (kterou jsem si btw. koupil v "gold edition")

Plchobraní

Ještě den před mým odjezdem jsem si nebyl jistý, jestli se této akce zúčastním, ale teď věřím tomu, že mi to nakonec velice pomohlo hned v několika směrech...

1) Setkal jsem se s jednou úžasně otevřenou a přímou osobou, která se nenechává omezovat některými hloupými společenskými zvyklostmi a probudila ve mně zvláštní naději a dlouho přetrvávající hořkosladký pocit, jenž jsem už hodně dlouho nezažil.
2) Opět jsem si mohl řádně duševně odpočinout a tělesně se unavit při usilovném zpracování palivového dříví a zřejmě jsem posílil svou pověst milovníka ohně.
3) Splnil jsem si jeden ze svých dětských snů a vyzkoušel si dálkové ovládání modelu letadla (i když mi to příliš nešlo a víc času jsem strávil jeho sbíráním a vyplétáním z rostlinstva), navíc jsem u toho možná i v určitém smyslu pomohl jednomu člověku, který to nejspíš opravdu potřeboval.
4) Podobně jako zřejmě všichni účastníci této společenské akce jsem si posílil své psavecké sebevědomí díky předčítání několika "skvostů" z jistého sborníku povídek (obávám se, že díky své představivosti budu některé hrozivé obrazy dostávat z paměti ještě hodně dlouho); třeba mi to pomůže se opět vrátit k vlastnímu psaní.
5) A opět jsem posunul své hranice množství spánku potřebného k tomu, abych schopen být plně v provozu celý den.

Kromě toho jsem získal několik dalších zajímavých poznatků, např.:
- Když tvůrce této myšlenky prohlásil "Kdo má stan, bere s sebou.", výsledkem byla velká místnost s jediným nocležníkem.
- Každý správný geek/spisovatel byl ve škole šikanován - zde by mohl být prostor pro diskuzi na téma "kuře nebo vejce".
- Nové zaměstnání/přesun do většího města zřejmě nepříznivě ovlivňuje rozvoj představivosti/vypravěčtví, či alespoň v případě vedení RPG (kromě mě byl dalším příkladem i onen velký org).
- Při rozhodování mezi možnostmi "být zaživa sežrán mouchami" a "udusit a upéct se pod peřinou" je jediná správná volba - na všechno se vybodnout a vstát.

Kraj kosodřeviny a kamenných úbočí - část čtvrtá (Obří pahrbek)

Následující ráno jsme se (tentokrát již rádně po všech stránkách připraveni) vypravili dobýt vrchol naší letošní výpravy. Nejprve jsme se hromadnou dopravou nechali dopravit do blízké obce s názvem odkazujícím na hornickou minulost (po cestě jsme zahlédli nemilé důkazy toho, že ať se člověk snaží sebevíc, příroda ho vždy dokáže nepříjemě překvapit - např. v době dlouhodobě neproměnlivého počasí). Tam jsme díky dostupnosti (nedoceněné provozovatelkou místního výletnického obchůdku) mezinárodní datové sítě pozměnily své plány na další dny a vybrali za další cíl zábavní a odpočinkové středisko příznačně pojmenované podle jistého mezopotámského města.
Vyrazili jsme svižným pochodem proti proudu nejvýše pramenící české řeky a postupně s narůstající nadmořskou výškou zpomalovali (kupř. pozorování dlouhokrkého černého ptactva či vodního toku řítícího se do hlubin jsme považovali za výborný důvod pro krátké zastavení). Nakonec se nám však podařilo (poháněni hroznovým cukrem a touhou po zástavce spojené s řádnou plechovkovanou stravou) dosednout do mračného sedla pod vrcholem a po požití vytouženého lušteninového pokrmu jsme konečně doputovali na zeměpisně nejvyšší bod v zemi české (jen škoda, že přímější stezka, zrovna prodělávajíc zásadní obnovu, byla uzavřena).
Nahoře nás překvapila četnost návštěvníků z nejbližší sousední země (v poměru k "našim", zřejmě zde dokonce získali i výluční právo na prodej tepelně upravené krmě), nízká úroveň (českého) obchodu s upomínkovými předměty, poněkud rušivá nedokončená stavba horní stanice nové lanovky, nejasně (nebo spíše mnohoznačně) vyznačený vrchol a hlavně téměř nejsoucí výhled na domovskou stranu hor (kvůli nadměrné oblačnosti).
Pak už jsme se po hřebeni vypravili zpět do našeho východiště denních cest, střetávajíce se takřka výlučně s výletníky z druhé strany (zdravící vždy přátelským "cześć"). Zastavili jsme se jen u výhledů na pár ledovcových jezer ("staw") a u výsledku údajného nevydařeného pokusu o stavbu horského paláce ("Słonecznik"). Když nás několik pohostinství, umístěných příhodně kousek před koncem naší trasy, odmítlo z různých podivných důvodů (uzavřená společnost, konec otvírací doby "už" za 2 hodiny) obohatit o teplou náplň žaludku a odlehčit našim peněženkám, sešli jsme prostě dolů a posloužili si z vlastních zásob.

A pak už jsme si jen užili poklidné dva dny v pestrých vodách onoho zmateného akkadského střediska.

Kraj kosodřeviny a kamenných úbočí - část třetí (Odpočinek v náruči Matky)

Další den našeho putování se brzy ukázal být příznačným svízelem. Původní záměr pokořit nejvyšší českou horu jsme z důvodu celkové únavy, nedostatku motivace a podcenění časového plánování odložili. Namísto toho jsme se podnikli mnohem méně náročnou procházku podél jednoho z významnějších místních přítoků dříve zmíněné řeky.
Ačkoliv tato značená cesta vede převážně trasou vhodnou hlavně pro motorizované návštěvníky, podařilo se nám zde spatřit krásy Matky přírody v mnoha podobách (např. četní zástupci řádu brouků, květena a samozřejmě onen zpěněný vodní tok). Na konci této trasy jsme opět využili jednoho z tradičních pohostinství, které nás však oproti všem ostatním velice příjemně překvapil vysokou jakostí pokrmů za mimořádně příznivé ceny. Vyzkoušeli jsme jak příznačná místní jídla (kyselo), tak všeobecně rozšířené zástupce české kuchyně (česnečka, cmunda, šišky s mákem, malinovka).
Poté, co jsme se prošli nedalekou naučnou stezkou, jež nabízela (kromě další porce nepříliš narušených přírodních krás) příjemnou ukázku rozumných úprav vodního toku na přelomu minulého a předminulého století, jsme se nechali zlákat tímtéž podnikem ještě jedenkrát - tentokrát na zákusek spojující horké lesní plody s chladivou zmrzlinou.
Krásný odpočinkový den jsme pak k večeru zakončili příjemným posezením ve společnosti lososa a husích jater na již osvědčeném místě ve středu městečka.