Konec?

Původně jsem sem dnes chtěl napsat záznam o mém dnešním úspěšném lovu cache, ale mám stále silnější pocit, že můj blog nikdo nečte, tak jsem si to rozmyslel.
Pokud je tomu jinak, napište mi, prosím komentář a zahlasujte v anketě, ať vidím, zda mé zápisky neupadají ihned v zapomnění či nikoliv. Děkuji.

Mistři ro(c)ku 2008

Minulý víkend jsem opět navštívil festival Masters of Rock. Jezdím do Vizovic za tímto účelem každý rok již od druhého ročníku této akce (letos byl 6. ročník) a ačkoliv je název poněkud zavádějící (mnohem více je mezi vystupujícími kapelami zastoupen metal než klasický rock), jsem s ním spokojen - a letos tomu nebylo jinak.
Nemá příliš smysl shrnovat celkovou atmosféru akce, protože si jistě každý z vás dokáže představit, jak vypadá největší rockový festival v České republice (a zřejmě celé střední Evropě). Jen si neodpustím jedinou poznámku, že na rozdíl od některých důvodem mého pobytu na tomto místě bylo poslechnout si (a vidět) některé kapely naživo. A co že mne tam zaujalo? Vezměme to popořadě:

Čtvrtek
Festival byl čtyřdenní, ale tentokrát byl první den co se týče programu zcela plnohodnotný, ne-li lepší. Bohužel díky zpoždění vlaku (Vizovice jsou stejně jako krajské město Zlín dostupné téměř výhradně jen motorovými osobními vlaky, tzv. "vymetáky") a mé maličkosti (zapomněl jsem si vstupenku v Brně, tak jsem se pro ni musel ještě dopoledne z Kroměříže vracet, jsem nestihl skupinu Sirenia. Nicméně jakmile skončilo její vystoupení, měli jsme postavený stan (ano, kupodivu se mi podařilo sehnat si pro tuto akci společnost, která byla ochotná trpět po velkou část trvání akce mou přítomnost) a mohli směle vyrazit poslechnout si skupinu Korpiklaani. Ačkoliv jsem byl na jejich koncertě asi počtvrté, stálo to za to (ale myslím, že přece jen jejich hudba lépe vynikne v klubovém prostředí). Velmi příjemným překvapením pro mne byli Def Leppard - klasický rock s dokonale vyladěným zvukem. Od projektu Avantasia jsem už věděl, co zhruba čekat (i když to bylo jejich první turné), a výsledek mě potěšil. Je pravda, že málokdy se člověku poštěstí moci vidět tolik zpěváků (a dalších hudebníků) z různých známých rockových a metalových skupin v rámci jednoho vystoupení. A Tobias Samett samozřejmě dokáže udělat výbornou show.

Pátek
Dopolední program jsme vynechali, přišli jsme se podívat až na skupinu Haggard, která zajímavým (a někdy celkem extrémním) způsobem kombinuje drsnější metal s klasickou hudbou (smyčcové kvarteto). Následoval Sabaton, který jsem už viděl dříve a i tentokrát jsem přemýšlel nad tím, jak je možné, že tak jednoduchá hudba (a až neuvěřitelně podobné skladby) může strhnout tolik lidí - zdá se, že tato skupina je stále oblíbenější. Bohužel všechno, co následovalo ten den později (Annihilator, Oomph!, Moonspell) nebyl zrovna můj šálek kávy (nehledě na to, že kávu z duše nesnáším).

Sobota
Tentokrát jsme se přiblížili k pódiu o něco dříve, abychom si poslechli Horkýže Slíže - zde mě zaujalo, kolik mají skladeb parodujících různé jiné skupiny... a kolik mají nadšených fanoušků (zřejmě to bude těmi chytlavými melodiemi a mnohdy velice jednoduchými texty). Dále vystoupila Tristania, která sice nepatří k mým oblíbeným skupinám, nicméně zajímalo mne, jak to zvládají s novou zpěvačkou (jejíž hlas tvoří dost podstatnou část jejich hudby). Usoudil jsem, že hlasově to sice zvládá dobře, nicméně temperamentem je někde úplně jinde a její vystupování mi prostě do "image" skupiny nesedí. Arakain mě nijak příliš nezaujal (možná jsem podvědomě zaměřený proti českým textům v metalové hudbě) a mrzelo mě, že Plzeňská filharmonie, která se je snažila doprovázet, měla většinou nedostatek prostoru a byla přehlušena. Poté jsem dobře usoudil, že skupina Amon Amarth nestojí za mou pozornost - protože v době jejich vystoupení začala nejsilnější bouře, kterou jsem v posledních měsících zažil. Naštěstí se počasí začalo postupně uklidňovat během vystoupení skupiny Apocalyptica (jenž bylo opět povedené). Závěreční My Dying Bride mě nezaujali, zřejmě nejsem typ pro tento styl hudby.

Neděle
Tentokrát jsme areál likérky, kde se koncerty odehrávaly, navštěvovali v poměrně nepravidelných intervalech, takže jsem občas viděl něco, co za to nestálo, a naopak neviděl, co za to stát mohlo. Tak mi například uniklo vystoupení Bloodbound a Volbeat (obé jsem slyšel jen z dálky). Avšak na Gotthard už jsem byl na správném místě a tato klasicky rocková skupina mě velice potěšila. Snad všechny skladby, které hráli, měly úžasný náboj a přestože většinou dávám spíš přednost heavy/power metalové hudbě, tento styl se mi velice zamlouval. Následně přišla Sonata Arctica, od níž jsem čekal něco průměrného, ale taktéž mé představy překonali - holt, některá hudba zní mnohem lépe naživo než když ji člověk poslouchá doma. Obzvlášť zajímavé bylo, jak si zpěvák dokázal poradit při výpadku proudu (způsobeném vytrvalými přeháňkami). Within Temptation, kteří pro mne festival zakončili (na Die Apokalyptischen Reiter jsem již byl příliš znaven), mě potěšili alespoň tím, že své vystoupení uzavřeli dvěma staršími skladbami (novější, epičtější, se mi zas tak nezamlouvají).
To bylo jen stručné načrtnutí toho, co jsem slyšel (a viděl) v rámci této akce, pokud máte dotazy na něco konkrétnějšího, neváhejte se zeptat.
P.S.: Pokud vás zajímají jednotlivé kapely a jejich díla, myslím, že není problém si vyhledat informace a případně i ukázky na Encyclopaedia Metallum: The Metal Archives, Last.fm a Wikipedii.

Obaly na šutr

Na jaře loňského roku jsem si zakoupil MP3 přehrávač Zen Nano Plus. MP3 přehrávač jsem chtěl už delší dobu, ale rodiče mi ho nechtěli zaplatit (možná se jim nelíbil můj vývoj - nejdřív jsem vlastnil walkman, poté discman, MP3 discman a teď jsem chtěl pokračovat), obzvlášť, když jsem si vybral, dle jejich názoru zbytečně drahý model. Jenže já jsem už od dob, kdy byl velkým hitem Soundblaster Live!, důvěřoval značce Creative a hudba (a kvalita jejího záznamu a přehrávání) pro mě už dlouho hraje velkou roli. Proto jsem si vybral nejmenší přehrávač na (českém?) trhu a byl jsem s ním poměrně dlouho plně spokojen. Zatímco sestra musela svůj přehrávač (jenž dostala od rodičů pár měsíců předtím, než jsem si koupil já svůj) po pár měsících reklamovat (nevím, co to bylo za značku, ale myslím, že nic příliš známého), můj vydržel... asi rok.
Letos na jaře začal občas vynechávat zvuk u jednoho sluchátka a přehrávač začal "zapomínat" nastavení - ekvalizér a hlavně kterou skladbu jsem poslouchal nakonec (mám ve zvyku začít vždy poslouchat tam, kde jsem minule přestal). Inu, rozhodl jsem se i svůj přehrávač reklamovat. A zde začaly problémy...
Nepochopil jsem, proč mi bylo řečeno, že mám svůj Zen poslat poštou firmě, která sídlí pár kilometrů daleko (stále v Brně), ale učinil jsem tak. Poté jsem se průběžně ptal, jak vypadá stav mé reklamace. A čekal jsem... Po necelém měsíci začala i mé maličkosti docházet trpělivost, a když jsem zjistit, že podle zákona mám po 30 dnech nárok na okamžitou výměnu zboží nebo vrácení peněz, nemilosrdně jsem napsal mail.
Brzy poté mi z firmy zavolali, že bohužel můj milý Zen Nano Plus již není na skladě (v té době byl již zastaralý), ale můžu místo něj dostat podobný přehrávač - Zen Stone Plus. Nechal jsem si čas na rozmyšlenou a zavolal jsem si na pomoc strýčka Googla. Ten mi poradil, že Zen Nano Plus nelze již v současné době sehnat pod dva tisíce korun českých (což je téměř dvojnásobek ceny, za kterou jsem si ho onehdy pořídil), avšak Zen Stone Plus se pohybuje v cenách skoro o čtyřikrát nižších - zdálo se, že je to velmi oblíbený výrobek s funkcemi totožnými jako měl můj původní přehrávač (a dokonce dvakrát větší pamětí). Inu, bylo rozhodnuto.
Když jsem překonal všechny zákeřné nástrahy cesty přes polovinu moravské metropole, navštívil jsem opět onu nejmenovanou firmu, kde jsem úspěšně uzavřel reklamaci... bez rozdílu ceny. Lenost a nechuť vzniklá nadprůměrným používáním vyhledávacích internetových nástrojů však zvítězila nad zdravým rozumem a tak jsem neprotestoval a vzal si úžasný přehrávač Zen Stone Plus za dvojnásobnou cenu než nabízela většina (nejen) internetových obchodů. A poté přišel další problém.
Když jsem totiž pátral po informacích o onom přehrávači, zjistil jsem, že Creative chytře vydělává na široké škále doplňků ke svých výrobkům. Rozhodl jsem se tedy, že si pořídím něco, co mi používání mého Zenu zpříjemní. Jako první mě logicky napadla věčná otázka "Kam s ním?". V nabídce jsem objevil hned několik řešení tohoto problému - aby se minimalizovalo možné poškození přehrávače a zároveň byl snadno dostupný svůmu majiteli, bylo možné zakoupit např. obal s páskou na zápěstí, obal s páskou na paži, obal se sponou nebo dokonce obal jako přívěšek na klíče. Mým původním rozhodnutím byl obal s páskou na zápěstí, protože právě toto mi připadalo jako nejvhodnější umístění přehrávače.
Opět díky strýčkovi G jsem zjistil, že cena u výrobce a v internetových obchodech českých luhů a hájů se takřka neliší. A vzhledem k tomu, že jediný z oněch místních obchodů, který ho měl momentálně na skladě, nabízel dodání za nehorázně vysoké poštovné (téměř stejné jako byla cena samotného výrobku), chtěl jsem vyzkoušet placení kartou. Jenže webovému rozhraní firmy Creative se zřejmě má karta nelíbila, takže jsem byl nucen zvolit jinou cestu.
To však bylo štěstí v neštěstí - protože, než jsem sehnal dobrodince, který by byl ochoten dát všanc svou kartu s celou výší svého konta někomu tak ... (doplňte si sami dle svého uvážení) jako jsem já, mé virtuální já zabloudilo na stránky proslulého obchodního giganta Amazon. Zde jsem si přečetl několik názorů na jisté výrobky firmy Creative a zjistil, že shrnutí všeobecného názoru zákazníků zní zhruba takto: "Obaly s páskou nebo jen samotné neplní svůj účel, jsou špatně použitelné či se snadno poškodí, ale naprosto bezproblémová je sada 3 barevných obalů se sponou." Nebyl jsem sice příliš nadšen z představy zářivě žlutého přehrávače (původně je samozřejmě černý) připnutého blízko mé osoby, ale modrá ani červená barva mi nepřipadala tak zamítnutíhodná. Inu, opět bylo rozhodnuto a opět nastaly problémy.
Při prohlédávání nabídek českých e-shopů jsem narazil na jednu velice zajímavou - obchod se sídlem v Hulíně (což je menší město hned vedle mé rodné Kroměříže), kde byla má vysněná sada obalů za jednu z nejnižších cen. Objednal jsem tedy a další týden mi můj drahý otec obaly vyzvedl (ve stejném městě má své pracoviště). Jaké však bylo mé překvapení, když jsem den poté přijel domů a zjistil, že na samolepce s čárovým kódem sice stojí "Creative pouzdro Zen Stone Plus Silicon Skin 3-1 Pack", ale v průhledné krabičce o pár centimetrů níž skví "Zen V Plus Silicone Skin Pack". Dostal jsem tak místo 3 úžasných 5 obalů na úplně jiný typ přehrávače.
Vypravil jsem se tedy následujícího rána do vzdáleného Hulína chybu napravit. Samozřejmě jsem byl první, kdo si tento výrobek u této firmy objednal, takže další kus neměli na skladě, ale ochotně mi nabídli, že jakmile jim obaly dodavatel vymění, pošlou mi je zdarma do Brna. No, neberte to.
Minulý týden mi volali z oné firmy, že bohužel mé vytoužené obaly nejsou, ale mohou mi jako náhradu za stejnou cenu poslat sadu pěti obalů. Zeptal jsem se, jestli jsou určitě na stejný typ přehrávače - odpověděli kladně, tak jsem nabídku přijal, i když mi připadala poněkud podezřelá. Říkal jsem si, ale což, třeba má Creative nějakou novinku.
Dnes, víc než měsíc poté, co jsem si usmyslel, že si pořídím vkusný doplněk k mému Zenu, mi přišel tak dlouho očekávaný balíček. Rozbalil jsem ho - a uvnitř se nacházela jednoduchá průhledná krabička se samolepkou "Creative pouzdro Zen Stone Plus Silicon Skin 3-1 Pack" a hned pod ní "Zen V Plus Silicone Skin Pack".
Mám radost. Konečně jsem se dostal do situace, kdy můžu zajít do firmy, vrátit jim zboží a oni nemají nic, co by mi mohli nabídnout jako náhradu kromě vrácení peněz. A navíc z nich můžu s potěšením udělat naprosté blby.
Závěr: Věřím značce Creative. Nevěřím českým internetovým obchodům. Objednám si "Creative pouzdro Zen Stone Plus Silicon Skin 3-1 Pack" přímo od výrobce, protože neztrácím naději, že někde v tomto světě existuje někdo, kdo má ve svých věcech pořádek.

Srazový víkend

Tak jsem se o víkendu zase po delší době srazil - a to dokonce několikrát. Návštěvníci mého oblíbeného diskuzního fóra Taverna naplánovali sobotní piknik spojený s divadelním představením ("kupodivu" v Praze - kde žije většina "taverníků") a nedělní procházku... ano, po Praze.
Jak již bývá zvykem, na piknik většina účastníků vlastnoručně připravila nějaký zajímavý pokrm. Já jsem den předem se svou přítelkyní zhotovil již dlouho očekávaný medovník podle receptu od taverního "kolegy" Sikara. Ten se nám kupodivu povedl a i ostatními účastníky akce byl velmi kladně hodnocen. Ale nepředbíhejme...
"Zajímavá" byla už samotná cesta na sraz. Byl jsem domluven s dalšími třemi obyvateli největší vesnice (či nejmenšího města) a okolí, že bude nejvýhodnější vydat se k cajzlům hromadně vlakem. Inu, vlakem jsme se vskutku vydali, nicméně cesta nám trvala asi o dvě hodiny déle. Věděli jsme, že náš expres Slavkov zastavuje jen v Pardubicích a pak až v samotné stověžaté matičce, takže nás poněkud vyvedlo z míry, když jsme při druhém zastavení spatřili ceduli "Český Brod". Brzy nám bylo podáno vysvětlení, že mezi tímto městem (vzdáleným asi 20 km od Prahy) a našim cílem spadly troleje, tudíž bylo možné, že budeme čekat i několik hodin, že bude tato závada odstraněna. Abych zjistil další možnosti spojení, rozhodl jsem se využít jistoty přítomnosti mých známých matfyzáků u internetu - jenže vše nasvědčovalo tomu, že bude výhodnější čekat.
Asi po půlhodině všechny cestující vyhnala jistá průvodčí s "nabídkou", že si máme přestoupit do vlaku na druhé straně nástupiště. Učinili jsme tedy tak, ale vzápětí jsme toho téměř litovali, neboť se souprava vydala právě opačným směrem. Když jsme poté zastavili v městě Nymburk, ověřil jsem si opět přes své MFF připojení k internetu, že jsme... někde úplně jinde, než jsme chtěli být. I přestože mne ochotný student bombardoval nabídkami na "nejrychlejší" spojení (většinou obnášející několikahodinové zpoždění oproti plánu), naštěstí se vše v dobré obrátilo a na druhý konec vlaku byla připojena lokomotiva, která nás směle dotáhla až k onomu velikému městu, jehož sláva se prý hvězd dotýká.
Potom jsme podzemní šalinou, které tady bohovévědíproč říkají metro, dorazili do čtvrti háje, kde se mě místní snažili přesvědčit, že stejnojmenný lesík, kde se piknik konal, je ještě součástí onoho přerostlého zapadákova (kam se očividně nelze z Brna dostat dříve než za 5 hodin). Nicméně místo bylo vybráno dobře, takže jsme se tam navzdory vysokým teplotám okolních atmosférických plynů neupekli tak, jak mnohé pochutiny, které zde byly přichystány ke konzumaci.
Poté, co jsem ukojil většinu životně důležitých potřeb a přitom rozebral některé záležitosti s věrnými kolegy z mé milované místnosti Alianční, proběhla zkrácená zkouška našeho amatérského divadelního spolku (rozrostlého o několik nových členů - zajímavý byl minimálně jeden student práv v roli kněze, vysvětlujícího knížeti, že na církevní půdě jeho světské zákony neplatí) a pak už se vesele hrálo. Divadelní představení (kde jsem si mimochodem s potěšením zahrál Smrtě) - repríza díla našeho taverního scénaristy Skřítka, jenž přepracoval klasický příbeh o Romeovi a Julii - sklidilo úspěch. Piknik poté ještě nějakou dobu pokračoval dál, ačkoliv část účastníků byla nucena se navrátit do svých (většinou hlavnímu městu vzdálených) domovů. Ke konci se nás pár ještě vrátilo do dětských let na blízké dětské hřiště, ale když někteří zjistili, že od těch dob už poněkud přibrali na síle, raději jsme tato místa opustili, než by dřevěné atrakce mohly dojít k zásadní újmě.
Večer jsem taverníky byl nucen opustit, jelikož jsem chtěl navštívit své kamarády na kolejích MFF a využít jejich "nabídky" k přespání tamtéž. Poté, co jsem si nepříliš potěšeně připomenul "pořádkumilovnost" těchto existencí, se ti dva (zvaní Irigi a Tritas) rozhodli mi připomenout typicky českou "hospodskou kulturu". Mou maličkost více než prostředí onoho podniku spíše zaujala velmi vydařená bouřka (pod jejímž srdcem jsme procházeli) a následně mnohá zajímavá témata hovoru (kterých bylo tolik, že se mi v hlavě tolikrát přepsala přes sebe, že už si nyní žádné nevybavím). A samozřejmě také zjištění, že buďto studentský život neprospívá tělesným sílám mých kamarádů nebo byly mé šlachy během poslední doby vycvičeny lépe, než jsem předpokládal (pokud tedy lze k tomuto závěru dospět jen díky primitivnímu měření řečenému páka).
Den byl poté zakončen účastí na mojito party na dalším pokoji kolejí, kde jsem si mimo vychutnání tohoto podomácku vyrobeného nápoje užil také rozhovoru podnapilých studentů (o stále opakovaných témat se raději nebudu zmiňovat). Nicméně jsem situace využil pro další zkoušku mých schopností odhadu povahy určitých jedinců (a mimojiné i jejich sourozeneckých konstelací). Jakmile místo opustila zřejmě jediná osoba schopná rozumné konverzace, využil jsem toho jako záminku i k vlastnímu odchodu na lože.
Dalšího dne se konal ještě jeden sraz návštěvníků Taverny, a to procházka po trojské kotlině a okolí pod vedením zkušeného průvodce Lampáře. O tom, jaká zajímavá místa jsme navštívili, by však mohli mnohem lépe vyprávět jiní... Jen zmíním, že jsem rád, že jsem při této příležistosti opět po delší době mohl zapříst rozhovor s Darou, jenž je navzdory tvrzení jistých zlých jazyků "jen" mou dobrou kamarádkou.
Srazový víkend byl po mém návratu do města pod hradem špilberským úspěšně zakončen setkáním členů historické společnosti Arx Bona v příjemném prostředí čajovny Probuzený slon. Pln nejrůznějších dojmů, zážitků a informací jsem se následně vydal na poslední cestu tohoto dne - směr říše snů.

Hledání Temné věže aneb Cestou necestou

Dnes jsem chtěl využít pěkného počasí a toho, že jsem zase po delší době ve své rodné Kroměříži, takže jsem se rozhodl, že se podívám po nějaké cache v okolí. Pro ty, kdo neví, co je cache, se pokusím o menší přiblížení:
Jedná se o tzv. geocaching, který je oblíben především mezi majiteli GPS. Podle souřadnic udaných na serveru Geocaching.com se snaží nalézt tzv. cache [keš], což je schránka (většinou plastová krabička), v níž jsou umístěné různé malé předměty (mající pro mnohé sběratelskou hodnotu). Kromě samotného hledání samozřejmě také vytvářejí nové cache a rozmísťují je po celém světě, včetně České republiky. Více viz např. Wikipedie.
Jako hlavní cíl jsem si dal nalezení cache Barad Dur, kterou založil můj kamarád Irigi. Po cestě jsem chtěl zkontrolovat cache Hrochovo hnízdo, kterou jsme založili spolu jako naši první cache.
Vydal jsem se tedy na mém úžasném kole jménem Alois (pojmenování vzniklo jako eufemismus pro osobu/věc s nízkou inteligencí, protože jsem si byl nucen pořídit "nové" kolo, když mi byla ukradena moje milovaná Božka, a kvůli nedostatku financí tedy neoplývá vysokou kvalitou a občas mne přivádí téměř k nepříčetnosti) směrem k nedalekému kopci Hvězda. Hrochovo hnízdo jsem našel bez problémů (sám jsem při zakládání pomáhal místo najít) a zjistil, že cache je v pořádku. Poté jsem však učinil osudné rozhodnutí vypravit se na vrchol kopce (kde se střetává několik cest od úpatí, což dalo celé oblasti její jméno).
Celá Hvězda je zalesněná (listnaté stromy) a pohybovat se mimo cesty (kterých je tu však nespočet) je kvůli bohaté flóře poměrně náročné (obzvlášť s kolem). Nicméně když jsem zjistil, že cesta od Hrochova hnízda nevede na vrchol, nýbrž končí o půl kilometru dál u lesní školky, začal jsem si razit cestu nejnižším patrem vegetace (které však nebylo až tak nízké...). Pochopitelně jsem s mým "orientačním smyslem pro humor" nejen nedokázal správně určit směr, kde se nachází vrchol, ale dokonce jsem dlouhou dobu nenašel ani žžádnou z mnoha cest. A když se mi to konečně podařilo a poté jsem byl nucen si několikrát vybrat, když se cesta rozvětvila, pochopitelně jsem prošel na druhou stranu lesa, aniž bych se dostal k vrcholu.
Inu, vzdal jsem se tedy svého "mezicíle" a jal jsem se najít cestu k Barad Dur. Hlavním problémem se však opět ukázala být má orientace. Ačkoliv jsem byl na jednom z nejvyšších míst v okolní krajině a věž se měla nacházet v podobné nadmořské výšce, kolem jsem neviděl nic než pole... a jedinou pěšinu. Vydal jsem se tedy po ní, ale když začala příliš klesat a já jsem se začal přibližovat k jistému vysílači či zesilovači (jenž jsem si pamatoval z jedné ze svých předchozích výprav do neznáma, ale tentokrát jsem špatně odhadl, kde se nacházel), usoudil jsem, že jdu špatným směrem. Později jsem zjistil, že to sice byla pravda, nicméně směr, který jsem zvolil jako nový, byl téměř opačný k tomu správnému.
Vzhledem k tomu, že Alois je horské kolo, rozhodl jsem se následovat zvolený směr co nejkratší cestou, tj. napříč nedávno zasetým polem. Brzy mi cestu zkřížil neprostupně se tvářící lesík - objel jsem ho tedy a přede mnou se objevilo... další pole. Jelikož jsem se dostal na nejvyšší bod v okolí (mám zřejmě nějakou masochistickou úchylku snažit se vždy dostat na místa s nejlepším rozhledem, ačkoliv mám strach z výšek) a široko daleko se rozkládala jen zemědělská půda, neměl jsem se podle čeho orientovat. Rozhodl jsem se zavolat kamarádům matfyzákům, kteří by jistě měli blízko k nějaké online mapě, ale ani jeden neodpovídal (později jsem zjistil, že se účastní tzv. Bedny... inu, co jiného od studentů MFF také čekat, že).
Naštěstí jsem však spatřil nedaleko jedoucí vlak, což mi pomohlo ke zjištění, že mnou zvolený směr je poněkud scestný. Rozhodl jsem se jej tedy poupravit o 90°... napříč polem. Brzy jsem se dostal na silnici, z níž jsem poté dvakrát sjel, protože mi polní okolní cesty připadaly vhodnější, nicméně jsem si brzy uvědomil, že vedou někam úplně jinam.
Naštěstí mě silnice nakonec zavedla do vesnice Zlámanka a já si díky tomu uvědomil, jak špatný byl můj odhad správného směru. Nyní již stačilo se "jen" projet přes několik vesnic a udělat si tak několikakilometrovou zajížďku oproti původnímu plánu. Jedinou světlou stránkou tohoto (pro mé netrénované tělo už dost tělesně náročného) prodloužení bylo, že v jedné z těchto vesnic zrovna moje sestra pořádala oslavu narozenin, takže jsem alespoň mohl využít její zásobu pitiva (samozřejmě jsem si s sebou na cestu nic nevzal - předpokládal jsem, že se vrátím mnohem dřív). A za touto vesnicí už jsem konečně spatřil svůj cíl - Temnou věž.
Když jsem se však jal prohledávat okolní stromy, kde se měla cache nacházet, téměř jsem zalitoval, že nevlastním GPS a hledám jen podle mapy a nápovědy v popisu cache. A když jsem konečně našel místo, které vypadalo jako skrýš, s úlekem jsem vytáhl svou ruku obsypanou mravenci - dutina v kořenech stromu totiž zřejmě nebyl úkryt cache, nýbrž velmi živé mraveniště.
S unaveným tělem a smutnou duší jsem se tedy vydal nejkratší (polní) cestou zpět ku Kroměříži. Chtěl jsem si ale ještě před návratem domů alespoň trochu spravit náladu, takže jsem zamířil k Hrubému rybníku, zvanému Bagrák, kde se měla nacházet další cache. Nepamatoval jsem si však, kde přesně měla být umístěna, tudíž jsem svou marnou snahu brzy vzdal. Vrátil jsem se domů a teď jsem vděčný za vanu plnou teplé vody.

Nová povídka

Jak jste si mohli všimnout, v mém seznamu "to-do" je hned na prvním místě povídka do soutěže v rámci sdružení Melloria. Ačkoliv mám vlastních námětů na povídky slušný počet a další stále přibývají, mám v poslední době (už řádově i několik let) problém něco doopravdy sepsat - takže jsem si jako vlastní motivaci zvolil právě účast v soutěži "Diamant Bohů". Přestože byla uzávěrka včera, stále jsem měl "tvůrčí krizi" a dokázal jsem napsat jen začátek plánované povídky během velmi inspirativní bouře (v médiích jste o ni mohli slyšet/číst pod označením "orkán Emma"), jejíž působení však bohůmžel v mé rodné Kroměříži nemělo příliš dlouhé trvání.
Naštěstí se mi však inspirace vrátila právě včera, takže jsem až dlouho do noci povídku sepisoval, abych ji mohl dnes ráno dodatečně poslat (domluvil jsem se předem s hlavním organizátorem Arlingem). A před pár hodinami jsem se na Taverně dozvěděl, že Arling kvůli nedostatečné propagaci a nízké účasti (kromě mě povídku napsala jen jedna "kolegyně") uzávěrku posunul o dva týdny - na 8. dubna 2008. Nebyl jsem z toho zrovna příliš nadšený, ale myslím si, že nebýt časové tísně a stresu, povídku bych zřejmě nikdy nedokončil.
Teď však mám dva týdny na to, abych ji mohl dostatečně zkontrolovat a opravit - proto prosím vás, mí věrní čtenáři, abyste si toto mé spěšné dílo přečetli a napsali mi, co bych mohl vylepšit, upravit, apod. Povídku pošlu na požádání e-mailem, aby byla zachována nestrannost hodnotících (a případně i soupeřících) "kolegů" z Mellorie, kteří by si ji zřejmě neměli přečíst před zveřejněním po uzávěrce soutěže.

Minulost a přítomnost (a budoucnost?) her

Tak jsem se dnes v nostalgických vzpomínkách dostal ještě dál - začal jsem hledat staré hry a hračky, se kterými jsem trávil čas, když jsem byl malý (i když oproti ostatním vrstevníkům jsem asi opravdu malý nebyl nikdy:o)). Dost mě mrzí, že doma někam zmizela asi třetina (a možná jich bylo i víc) deskových her, protože ty já mám dost rád a chtěl bych se k některým třeba i vrátit. Naopak mě ale potěšilo, že jsem mohl znovu vytáhnout svou autodráhu a konečně moci plně využít dokupované díly (obzvlášť "křižovatku", která se díky svým rozměrům dost špatně kombinuje s ostatními). Sice jsem zjistil, že ovladače jsou v podstatě zničené, ale jeden z nich "použitelným" způsobem (byl zřejmě zdeformován tak, že když jsem ho připojil k autodráze, autíčka jezdila i bez použití tlačítka na ovladači).
Tak si říkám, že je škoda, že už se podobným jednoduchým, ale tvořivým činnostem v současné době vůbec nevěnuji - stejně jako většina mých vrstevníků. Je to zřejmě způsobeno tím, že máme už úplně jiné starosti a pokud se chceme bavit nebo odpočinout si od "vážných záležitostí", tak většinou trávíme čas se známými nebo u počítače (což mi připadá jako moje prokletí...).
Mou jedinou útěchou snad může být to, že se slibně vyvinula první setkání alespoň se dvěmi z RPG hráčských skupin, o nichž jsem se zmiňoval v minulém zápisku. U D&D to sice vypadá špatně (GM nezvládá hru s 8-9 hráči, z nichž to navíc někteří ještě komplikují svým separatismem a snahou dokázat si vlastní důležitost), ale o to lepší je např. roleplaying u ostatních (podrobnosti dodám na požádání). Tak doufám, že v podobném duchu to bude pokračovat a že budu moci rozvíjet svou představivost a tvořivé schopnosti i jinde (teď už mám jistou práci systémového operátora v IBM, pro což však zřejmě příliš tvořivosti potřeba nebude...).