Zápisek z letošního zimního Aliančního srazu si můžete přečíst na
informačních stránkách Alianční.
před 2 týdny
sobota 11. dubna 2009
středa 4. března 2009
Altruismus neexistuje
Ano, je to poněkud odvážné tvrzení, nicméně je to tak. Za veškerými "dobrými skutky" není nic jiného než sobectví, které je vlastní každému z nás. Kdo to popírá, je pokrytec, kdo si to uvědomí, může být zase o krok blíž k pochopení sebe sama i ostatních. Nevěříte? Mám pro vás hned dva dobré důvody, proč tomu tak je.
1) Již jistý Charles Darwin pochopil, že všechno živé, včetně člověka, se řídí především pudem sebezáchovy nebo snahou o zachování druhu. A právě člověk svůj pud sebezáchovy staví na jedno z prvních míst ve svém žebříčku priorit, a to mnohdy i před zachování "druhu", tedy i své rodiny a přátel. Možná můžete namítnout, že například rodič se často obětuje pro své dítě (ostatně to by i souhlasilo s teorií pana Darwina), nicméně kolik znáte příbuzných, kteří se snaží své potomky za každou cenu vychovat "k obrazu svému" nebo do nich alespoň vkládají naděje, že se budou mít dobře či něčeho dosáhnou. Dělají to všichni - a proč? Protože jsou sobečtí. Protože chtějí, aby jejich potomci naplnili právě jejich představy.
2) Čistě logický důvod - proč by člověk měl upřednostňovat zájmy někoho jiného před svými vlastními? Vždyť vše, co dělá, dělá jen pro to, aby dosáhl vlastních cílů, aby sám byl spokojený. I když se rozhodne udělat "dobrý skutek", dělá to stejně jen pro vlastní dobrý pocit. A pokud to vypadá, že ne, zcela jistě tím sleduje nějaké dlouhodobější zájmy.
Nakonec má zřejmě pravdu MUDr. G. House, který tvrdí, že jediným nesobeckým skutkem je podepsat dárcovství orgánů a spáchat sebevraždu.
1) Již jistý Charles Darwin pochopil, že všechno živé, včetně člověka, se řídí především pudem sebezáchovy nebo snahou o zachování druhu. A právě člověk svůj pud sebezáchovy staví na jedno z prvních míst ve svém žebříčku priorit, a to mnohdy i před zachování "druhu", tedy i své rodiny a přátel. Možná můžete namítnout, že například rodič se často obětuje pro své dítě (ostatně to by i souhlasilo s teorií pana Darwina), nicméně kolik znáte příbuzných, kteří se snaží své potomky za každou cenu vychovat "k obrazu svému" nebo do nich alespoň vkládají naděje, že se budou mít dobře či něčeho dosáhnou. Dělají to všichni - a proč? Protože jsou sobečtí. Protože chtějí, aby jejich potomci naplnili právě jejich představy.
2) Čistě logický důvod - proč by člověk měl upřednostňovat zájmy někoho jiného před svými vlastními? Vždyť vše, co dělá, dělá jen pro to, aby dosáhl vlastních cílů, aby sám byl spokojený. I když se rozhodne udělat "dobrý skutek", dělá to stejně jen pro vlastní dobrý pocit. A pokud to vypadá, že ne, zcela jistě tím sleduje nějaké dlouhodobější zájmy.
Nakonec má zřejmě pravdu MUDr. G. House, který tvrdí, že jediným nesobeckým skutkem je podepsat dárcovství orgánů a spáchat sebevraždu.
středa 12. listopadu 2008
Heavy Metal Universe
Když jsem nedávno byl na jednom metalovém koncertě, napadlo mě, že snad na každém (a možná i nemetalovém) se vždy vyskytuje několik zajímavých fenoménů.
Vzhledem k tomu, že rockeři a metalisti jsou známí svou zálibou v alkoholu (mnohdy i bez Míry), lze jen velmi těžko odhadnout, jak se budou na koncertě chovat - snad právě proto bývá u vstupu často osobní kontrola (na jistých festivalech jsou to nejspíš křehcí intelektuálové na brigádě, na které občas i dohlíží jeden zkušený svalovec), jenž by měla zajistit, že se dovnitř nedostane nic ostrého nebo jinak nebezpečného (např. PET lahve;o)). O důkladnosti a efektivitě těchto jedinců se raději nebudu rozepisovat, nicméně mám o tom své pochybnosti (kdo jednou projde dovnitř a dostane razítko s drsným Krtečkem, může znovu projít bez kontroly kolikrát chce).
Další zajímavostí je, že v průběhu větších akcí (např. festivalů) se snad všichni místní občané, kteří si jinak žijí své normální životy, změní v pouliční prodavače všeho, co běžný rocker či metalista potřebuje - pivo, občerstvení, trička, mikiny, šátky, náramky, pásky, ocelové "šperky", atd. Ti, kdo již takové zboží běžně nabízejí, nabízejí v době akce "výjimečné" slevy, a ti, kdo vydělávají na základních lidských potřebách (jídlo, pití, apod.), se naopak tváří, že jejich vysoké ceny jsou zcela běžné.
A koho můžete na takovém koncertě nebo festivalu potkat? Všiml jsem si, že se na takových místech vyskytuje několik zajímavých typů posluchačů:
chlap s pivem - nenajdete ho jinak než s pivem v ruce, a to i když stojí uprostřed davu, když je koncert v plném proudu (potom jsou tímto jeho lahodným mokem většinou obšťastněni i mnozí další více či méně vzdálení posluchači), a díky tomuto pitivu se poměrně rychle dostane do kýženého stavu, kdy se dobře baví, ať už poslouchá cokoliv
show-off (bohužel jsem nenašel vhodný český výraz) - metalisti, kteří přijeli na akci hlavně proto, aby ostatním ukázali, jak vypadat správně dark a gothic, a zvedli si sebevědomí, bývají až extrémně stylově oděni a nezbytností pro ně jsou nejrůznější další doplňky (náležitě černé a ostnaté, s motivy oblíbených skupin, lebek, křížů, pentagramů, atd.)
veterán - rockeři o generaci starší než většina přítomných, mnohdy v odění s nápisy oblíbených skupin ze 70. a 80. let působící poněkud nepatřičně, většinou jsou v tichém konfliktu se současnou hudbou a fanoušky, ale přetrpí to, protože akce je pro ně výjimečnou příležitostí vypadnout z rodinného života
nezáměrný posluchač - lidé, kteří se na koncert dostali náhodou (kamarád měl lístek navíc a nechtěl/nemohl ho vrátit) nebo byli přesvědčeni svými nadšenými společníky, navzdory tomu, že takovou hudbu normálně neposlouchají, u mnohých z nich lze snadno poznat, že jsou tu jen kvůli někomu jinému (nejčastěji partnerovi) a ne kvůli hudbě
fotograf - přijel na koncert jen proto, aby si mohl (při)vydělat, jinak mu většinou daná hudba moc neříká a tak zcela bez ostychu ignoruje nadšené fanoušky a snaží se mnohdy agresivně dostat na místo, odkud by dokázal vytvořit dokonalejší dílo než jeho konkurenti
pravý fanoušek - ano, na koncertech lze dokonce najít i jedince, kteří sem přijeli (mnohdy i z jiného státu) jen proto, aby viděli a slyšeli naživo svou oblíbenou skupinu, jejich projevy se mohou různit, ale většinou nebývají tak agresivní a expresivní jako ostatní posluchači
Zdá se, že české publikum si mnoho zahraničních skupin pochvaluje a rády se do ČR vrací, otázkou pro mne ale zůstává, jak to vypadá v jiných zemích (máte-li se zahraničním publikem nějakou zkušenost, budu se těšit na váš komentář). Každopádně je pravda, že Češi a Moraváci bouřlivě reagují na tařka jakýkoliv podnět ze strany pódia (když se nějaký zpěvák zeptal "Are you ready to kill each other?", tak publikum svorně zařvalo "Yeah!", stejně jako na cokoliv jiného), skáčou, mávají, řvou a tleskají do rytmu (i když je tento "rytmus" dost často proměnlivější než ten, co určuje bubeník na pódiu), u baladických skladeb vytahují zapalovače, při sólech mobily (pro jistě velmi kvalitní obrazové zachycení onoho momentu) a celkově jsou živelní tak, že (obzvlášť pokud se koncert odehrává v klubu) zásadně zvyšují teplotu okolního vzduchu a je nemožné zůstat dlouhodobě v davu na jednom místě. Prostě "it's a heavy metal universe"!
Vzhledem k tomu, že rockeři a metalisti jsou známí svou zálibou v alkoholu (mnohdy i bez Míry), lze jen velmi těžko odhadnout, jak se budou na koncertě chovat - snad právě proto bývá u vstupu často osobní kontrola (na jistých festivalech jsou to nejspíš křehcí intelektuálové na brigádě, na které občas i dohlíží jeden zkušený svalovec), jenž by měla zajistit, že se dovnitř nedostane nic ostrého nebo jinak nebezpečného (např. PET lahve;o)). O důkladnosti a efektivitě těchto jedinců se raději nebudu rozepisovat, nicméně mám o tom své pochybnosti (kdo jednou projde dovnitř a dostane razítko s drsným Krtečkem, může znovu projít bez kontroly kolikrát chce).
Další zajímavostí je, že v průběhu větších akcí (např. festivalů) se snad všichni místní občané, kteří si jinak žijí své normální životy, změní v pouliční prodavače všeho, co běžný rocker či metalista potřebuje - pivo, občerstvení, trička, mikiny, šátky, náramky, pásky, ocelové "šperky", atd. Ti, kdo již takové zboží běžně nabízejí, nabízejí v době akce "výjimečné" slevy, a ti, kdo vydělávají na základních lidských potřebách (jídlo, pití, apod.), se naopak tváří, že jejich vysoké ceny jsou zcela běžné.
A koho můžete na takovém koncertě nebo festivalu potkat? Všiml jsem si, že se na takových místech vyskytuje několik zajímavých typů posluchačů:
chlap s pivem - nenajdete ho jinak než s pivem v ruce, a to i když stojí uprostřed davu, když je koncert v plném proudu (potom jsou tímto jeho lahodným mokem většinou obšťastněni i mnozí další více či méně vzdálení posluchači), a díky tomuto pitivu se poměrně rychle dostane do kýženého stavu, kdy se dobře baví, ať už poslouchá cokoliv
show-off (bohužel jsem nenašel vhodný český výraz) - metalisti, kteří přijeli na akci hlavně proto, aby ostatním ukázali, jak vypadat správně dark a gothic, a zvedli si sebevědomí, bývají až extrémně stylově oděni a nezbytností pro ně jsou nejrůznější další doplňky (náležitě černé a ostnaté, s motivy oblíbených skupin, lebek, křížů, pentagramů, atd.)
veterán - rockeři o generaci starší než většina přítomných, mnohdy v odění s nápisy oblíbených skupin ze 70. a 80. let působící poněkud nepatřičně, většinou jsou v tichém konfliktu se současnou hudbou a fanoušky, ale přetrpí to, protože akce je pro ně výjimečnou příležitostí vypadnout z rodinného života
nezáměrný posluchač - lidé, kteří se na koncert dostali náhodou (kamarád měl lístek navíc a nechtěl/nemohl ho vrátit) nebo byli přesvědčeni svými nadšenými společníky, navzdory tomu, že takovou hudbu normálně neposlouchají, u mnohých z nich lze snadno poznat, že jsou tu jen kvůli někomu jinému (nejčastěji partnerovi) a ne kvůli hudbě
fotograf - přijel na koncert jen proto, aby si mohl (při)vydělat, jinak mu většinou daná hudba moc neříká a tak zcela bez ostychu ignoruje nadšené fanoušky a snaží se mnohdy agresivně dostat na místo, odkud by dokázal vytvořit dokonalejší dílo než jeho konkurenti
pravý fanoušek - ano, na koncertech lze dokonce najít i jedince, kteří sem přijeli (mnohdy i z jiného státu) jen proto, aby viděli a slyšeli naživo svou oblíbenou skupinu, jejich projevy se mohou různit, ale většinou nebývají tak agresivní a expresivní jako ostatní posluchači
Zdá se, že české publikum si mnoho zahraničních skupin pochvaluje a rády se do ČR vrací, otázkou pro mne ale zůstává, jak to vypadá v jiných zemích (máte-li se zahraničním publikem nějakou zkušenost, budu se těšit na váš komentář). Každopádně je pravda, že Češi a Moraváci bouřlivě reagují na tařka jakýkoliv podnět ze strany pódia (když se nějaký zpěvák zeptal "Are you ready to kill each other?", tak publikum svorně zařvalo "Yeah!", stejně jako na cokoliv jiného), skáčou, mávají, řvou a tleskají do rytmu (i když je tento "rytmus" dost často proměnlivější než ten, co určuje bubeník na pódiu), u baladických skladeb vytahují zapalovače, při sólech mobily (pro jistě velmi kvalitní obrazové zachycení onoho momentu) a celkově jsou živelní tak, že (obzvlášť pokud se koncert odehrává v klubu) zásadně zvyšují teplotu okolního vzduchu a je nemožné zůstat dlouhodobě v davu na jednom místě. Prostě "it's a heavy metal universe"!
neděle 5. října 2008
Putování po hradech středních Čech - den sedmý (Bezděz)
Snídaně: roláda, dětská výživa, Pipi krém, chléb
Svačina: dětská výživa, sezamové rybičky
Oběd: smažený sýr, americké brambory
Večeře: ovocný kuskus, hommos
Ráno po probuzení cirkulárkou jsme se připravili na poslední den našeho putování. Již několikátý rok jsem si jako závěrečný cíl stanovil hrad Bezděz a tentokrát jsem se k němu dostal nejblíže - netušil jsem však ještě, jak obtížné i přesto bude můj sen naplnit...
Nejprve jsme se chtěli podívat k Máchovu jezeru, a tak jsem se zorientoval podle mapy v kempu a vyrazili jsme určeným směrem - úplně špatně. Zřejmě na mě již začalo působit matení zlomyslného hradu, naštěstí jsme však po krátkém bloudění po místních lesích (kupodivu tu ještě rostlo obrovské množství borůvek - na tom místě prostě bylo něco nepřirozeného) díky informacím místních domorodců úspěšně dostali zpět do Doks a následně i k jezeru. Celou cestu se zhoršovalo počasí, začalo se ochlazovat, mrholit a později to dokonce vypadalo na slušnou bouřku - možná i proto nás místo tak oblíbené obyvateli české metropole příliš nezdrželo.
Vrátili jsme se tedy k Lesnímu hotelu, kde jsme se předtím dozvěděli, jak se dostat z prokletého lesa, a po cestě jsem s využitím svého mobilního přístroje, mé nejdražší sestřičky a domácího počítače zjistil, kde se má nacházet cache na Bezdězu (hodlal jsem do ní uložit geocoin, jež jistý Irigi ukořistil při svém pobytu za velkou louží). Podle mapy (jíž se očividně nedalo věřit, protože tento kraj je pod vlivem matoucího kouzla Bezdězu) jsme se marně pokoušeli opět nalézt červenou turistickou značku, nicméně objevili jsme alespoň krásný rybník s labutěmi a kotětem (to vypadalo, že se tyto mnohokrát větší symboly krásy a vznešenosti chystá ulovit, nakonec se však spokojilo s pouhým pozorováním).
Když jsme pokračovali po cestě podél rybníka, poměrně si jisti správným směrem (nezaměnitelná silueta Bezdězu byla na dohled), došli jsme na hlavní silnici - a po ní do vsi Obora. Tam jsme si uvědomili, že nejdeme až tak úplně nejkratší cestou a červenou značku jen tak nenajdeme. Podle instrukcí vesničanky jsme tedy zamířili do vedlejší vesnice Okna, kde jsme doufali v usnadnění cesty vlakovým spojením. Ale ať jsme spěchali, jak jsme chtěli, kovový drak byl již nenávratně pryč. Zhodnotili jsme tedy své časové možnosti - další spoj odtud odjížděl za téměř 1,5 hodiny, pěšky by nám cesta po turistické stezce (zde byl i rozcestník!) nejspíš trvala déle. Tak jsme doplnili zásoby vody v místním hostinci a zkusili štěstí se stopováním, abychom si zkrátili čas.
Jenže štěstí se zřejmě vypravilo na výlet jinam, tudíž jsme nakonec přece jen šli na vlak. Maje Bezděz stále na očích, nabyl jsem zcela mylného přesvědčení, že mezi námi již nejsou žádné další překážky. Stanice Bezděz, kde jsme vystoupili, se totiž ve skutečnosti nacházela ve vsi Hlínoviště, odkud to k hradu bylo ještě 5 km. Samozřejmě hlavní část do kopce. Alespoň jsme mohli využít krásnou novou silnici postavenou za peníze z EU.
V první hospodě (U vejra, zřejmě nejhorší místní pajzl) jsme odložili batohy, protože nás čekal ještě celkem slušný výstup. Bezděz si naposledy zašpásoval, když jsme na chvíli sešli z červené cesty (a zjistili, že geocoin a instrukce k nalezení cache zůstaly v batohu), ale nakonec jsme přece jen konečně stanuli před jeho branou. Ačkoliv jsme už přišli po čase poslední prohlídky a měla by nám být umožněna již jen prohlídka bez výkladu (tj. pouze s papírovým průvodcem), bylo nám dovoleno se k poslední skupině ještě připojit a dozvěděli jsme se tak všechny důležité informace z historie jednotlivých částí hradu. A na věži nás čekal ten nejúžasnější výhled, jaký jsem kdy viděl (a možnost být tím posledním, kdo zavře horní dvířka věže).
Pak jsem seběhl dolů (předbíhajíc všechny předchozí skupinky návštěvníků hradu) do hospody, popadl geocoin a opět vyběhl nahoru (potkávajíc ty samé vytřeštěné tváře ještě jednou). Nalezení cache bylo otázkou poměrně krátké doby a výměna geocoin taktéž. Vzhledem k tomu, že mizernost počasí opět začala nabývat na intenzitě, bez dalšího otálení jsme sešli do vesnice a, abychom se alespoň nějak odvděčili za uschování zavazadel, dali si zde poměrně slušný smažený sýr.
Když jsme se poté vrátili na hlavní silnici u Hlínoviště, za 5 minut nám zastavil člověk (živící se zrovna nachos a nealko pivem) jedoucí přímo do Prahy. Vzhledem k tomu, že byl poněkud znaven z celodenní práce (zajímal se o stavbu přírodních domků nedaleko Doks) a nebyl příznivcem autorádia, rád si po cestě popovídal. Vysadil nás nedaleko stanice metra Černý most (na podobném místě jsme skončili stop i před rokem), odkud jsme na doporučení jisté Dary dojeli na Václavské náměstí a navštívili Dobrou čajovnu.
Nebyli jsme však upozorněni, že zavírá již ve 21:30, tudíž jsme pak zbytek volného času (kolem půlnoci jsme se měli sejít s Vever) strávili procházkou po Starém městě a konzumací sladkostí v pobočce jisté známé americké sítě rychlých občerstvení. Následující pěší cesta na místo srazu byla poněkud hektická, jelikož jsem (zřejmě ještě stále částečně pod vlivem Bezdězu) špatně určil cíl a tak jsme místo na Anděla došli na smíchovské nádraží - a ještě se zpožděním.
Naštěstí se nakonec vše v dobré obrátilo, s Vever jsme se našli a úspěšně se přesunuli do jejího domova, kde jsme byli vděčni za sprchu a nocleh. Než jsme se však uložili, jedním zajímavým rozhovorem jsme výrazně zvýšili počet příspěvků v místnosti Alianční.
Svačina: dětská výživa, sezamové rybičky
Oběd: smažený sýr, americké brambory
Večeře: ovocný kuskus, hommos
Ráno po probuzení cirkulárkou jsme se připravili na poslední den našeho putování. Již několikátý rok jsem si jako závěrečný cíl stanovil hrad Bezděz a tentokrát jsem se k němu dostal nejblíže - netušil jsem však ještě, jak obtížné i přesto bude můj sen naplnit...
Nejprve jsme se chtěli podívat k Máchovu jezeru, a tak jsem se zorientoval podle mapy v kempu a vyrazili jsme určeným směrem - úplně špatně. Zřejmě na mě již začalo působit matení zlomyslného hradu, naštěstí jsme však po krátkém bloudění po místních lesích (kupodivu tu ještě rostlo obrovské množství borůvek - na tom místě prostě bylo něco nepřirozeného) díky informacím místních domorodců úspěšně dostali zpět do Doks a následně i k jezeru. Celou cestu se zhoršovalo počasí, začalo se ochlazovat, mrholit a později to dokonce vypadalo na slušnou bouřku - možná i proto nás místo tak oblíbené obyvateli české metropole příliš nezdrželo.
Vrátili jsme se tedy k Lesnímu hotelu, kde jsme se předtím dozvěděli, jak se dostat z prokletého lesa, a po cestě jsem s využitím svého mobilního přístroje, mé nejdražší sestřičky a domácího počítače zjistil, kde se má nacházet cache na Bezdězu (hodlal jsem do ní uložit geocoin, jež jistý Irigi ukořistil při svém pobytu za velkou louží). Podle mapy (jíž se očividně nedalo věřit, protože tento kraj je pod vlivem matoucího kouzla Bezdězu) jsme se marně pokoušeli opět nalézt červenou turistickou značku, nicméně objevili jsme alespoň krásný rybník s labutěmi a kotětem (to vypadalo, že se tyto mnohokrát větší symboly krásy a vznešenosti chystá ulovit, nakonec se však spokojilo s pouhým pozorováním).
Když jsme pokračovali po cestě podél rybníka, poměrně si jisti správným směrem (nezaměnitelná silueta Bezdězu byla na dohled), došli jsme na hlavní silnici - a po ní do vsi Obora. Tam jsme si uvědomili, že nejdeme až tak úplně nejkratší cestou a červenou značku jen tak nenajdeme. Podle instrukcí vesničanky jsme tedy zamířili do vedlejší vesnice Okna, kde jsme doufali v usnadnění cesty vlakovým spojením. Ale ať jsme spěchali, jak jsme chtěli, kovový drak byl již nenávratně pryč. Zhodnotili jsme tedy své časové možnosti - další spoj odtud odjížděl za téměř 1,5 hodiny, pěšky by nám cesta po turistické stezce (zde byl i rozcestník!) nejspíš trvala déle. Tak jsme doplnili zásoby vody v místním hostinci a zkusili štěstí se stopováním, abychom si zkrátili čas.
Jenže štěstí se zřejmě vypravilo na výlet jinam, tudíž jsme nakonec přece jen šli na vlak. Maje Bezděz stále na očích, nabyl jsem zcela mylného přesvědčení, že mezi námi již nejsou žádné další překážky. Stanice Bezděz, kde jsme vystoupili, se totiž ve skutečnosti nacházela ve vsi Hlínoviště, odkud to k hradu bylo ještě 5 km. Samozřejmě hlavní část do kopce. Alespoň jsme mohli využít krásnou novou silnici postavenou za peníze z EU.
V první hospodě (U vejra, zřejmě nejhorší místní pajzl) jsme odložili batohy, protože nás čekal ještě celkem slušný výstup. Bezděz si naposledy zašpásoval, když jsme na chvíli sešli z červené cesty (a zjistili, že geocoin a instrukce k nalezení cache zůstaly v batohu), ale nakonec jsme přece jen konečně stanuli před jeho branou. Ačkoliv jsme už přišli po čase poslední prohlídky a měla by nám být umožněna již jen prohlídka bez výkladu (tj. pouze s papírovým průvodcem), bylo nám dovoleno se k poslední skupině ještě připojit a dozvěděli jsme se tak všechny důležité informace z historie jednotlivých částí hradu. A na věži nás čekal ten nejúžasnější výhled, jaký jsem kdy viděl (a možnost být tím posledním, kdo zavře horní dvířka věže).
Pak jsem seběhl dolů (předbíhajíc všechny předchozí skupinky návštěvníků hradu) do hospody, popadl geocoin a opět vyběhl nahoru (potkávajíc ty samé vytřeštěné tváře ještě jednou). Nalezení cache bylo otázkou poměrně krátké doby a výměna geocoin taktéž. Vzhledem k tomu, že mizernost počasí opět začala nabývat na intenzitě, bez dalšího otálení jsme sešli do vesnice a, abychom se alespoň nějak odvděčili za uschování zavazadel, dali si zde poměrně slušný smažený sýr.
Když jsme se poté vrátili na hlavní silnici u Hlínoviště, za 5 minut nám zastavil člověk (živící se zrovna nachos a nealko pivem) jedoucí přímo do Prahy. Vzhledem k tomu, že byl poněkud znaven z celodenní práce (zajímal se o stavbu přírodních domků nedaleko Doks) a nebyl příznivcem autorádia, rád si po cestě popovídal. Vysadil nás nedaleko stanice metra Černý most (na podobném místě jsme skončili stop i před rokem), odkud jsme na doporučení jisté Dary dojeli na Václavské náměstí a navštívili Dobrou čajovnu.
Nebyli jsme však upozorněni, že zavírá již ve 21:30, tudíž jsme pak zbytek volného času (kolem půlnoci jsme se měli sejít s Vever) strávili procházkou po Starém městě a konzumací sladkostí v pobočce jisté známé americké sítě rychlých občerstvení. Následující pěší cesta na místo srazu byla poněkud hektická, jelikož jsem (zřejmě ještě stále částečně pod vlivem Bezdězu) špatně určil cíl a tak jsme místo na Anděla došli na smíchovské nádraží - a ještě se zpožděním.
Naštěstí se nakonec vše v dobré obrátilo, s Vever jsme se našli a úspěšně se přesunuli do jejího domova, kde jsme byli vděčni za sprchu a nocleh. Než jsme se však uložili, jedním zajímavým rozhovorem jsme výrazně zvýšili počet příspěvků v místnosti Alianční.
sobota 4. října 2008
Putování po hradech středních Čech - den šestý (Kokořín a Houska)
Snídaně: roláda, dětská výživa
Oběd: dětská výživa, Favorit, chléb
Večeře: (něco výborného v Jestřebí)
Ráno jsme zjistili, že v noci pršelo, ale kupodivu se příliš neochladilo (nebo jsme si už na nižší teplotu zvykli). Po snídani jsme se vrátili ke kruhovému objezdu, kde nás předchozího dne vysadil poslední řidič, a přesvědčeni o správnosti jeho rady se vydali opačným směrem než jsme do Mělníka přijeli. Když jsme na následující křižovatce zjistili, že daná cesta vede nikoliv ke Kokořínu ale do České Lípy, rozhodli jsme se nejhustěji osídlenou část města obejít podél více vnější silnice. Nebyla to rozhodně cesta příjemná a zhodnotili jsme, že ani Mělník nepatří zrovna k nejkrásnějším městům, která jsme navštívili.
Nicméně nakonec jsme úspěšně dorazili na správnou výpadovku a v touze dostat se odtud co nejdřív, jsme si stanovili asi půlhodinový limit na pokus o stopování - poté bychom mohli jet vlakem. Naštěstí nás svezla paní (mající 9 dětí, díky tomu zcela oddaná rodině a beroucí život se zdravým nadhledem) přímo z Kokořína - takže jsme vystoupili přímo u hradu.
Původně gotický hrad Kokořín je typická "zachráněná zřícenina" - původně se z něj mnoho nezachovalo a asi před sto lety ho jeden český podnikatel zrekonstruoval v romantickém stylu. I tak však prohlídka zahrnovala jen 5 místností, což však nebránilo průvodkyni (podle tónu výkladu to je zřejmě místní rodačka a snad dokonce i učitelka češtiny) nám půl hodiny hrdě vyprávět o místních "výjimečných" zajímavostech (tj. o tom, co jsme už slyšeli v rámci prohlídky na takřka kterémkoliv jiném hradě). Na závěr jsme vyšli na (kamenný) vrcholek hlavní věže, odkud byl jedinečný výhled na lesy a... lesy (všechny vysázené v průběhu posledního staletí).
Pod hradem jsme pak marně hledali rozcestník (ale zato jsme nalezli opuštěnou a zdevastovanou budovu někdejší restaurace - na podobné "moderní zříceniny" jsme během našeho putování pak narazili ještě mnohokrát), naštěstí jsme se zorientovali podle mapy a směru toku potoka a směle vyrazili po červené značce po Máchově cestě. Ta nejdříve vedla klidnými lesy a romantickými krajinkami s dřevěnými chaloupkami, později po silnici (zkoušeli jsme párkrát neúspěšně stopovat) skrz vesnici Ráj (ale místní "rajská" jablka tedy příliš sladká ani poznánínosná nebyla) a nakonec opět lesem, do strmého kopce, atd. (nahoru a dolů a nahoru a...). Inu, usoudili jsme, že tudy zřejmě slavný spisovatel své procházky nevedl nebo přinejmenším nebyl tak naložen jako my.
Ačkoliv jsme poslední úsek cesty téměř běželi (v domnění, že hrad Houska je již vzdálen opravdu jen 0,5 km - zřejmě to však byly kilometry silně zaokrouhlené, přebytkové nebo přinejmenším škodolibé), zavřeli nám brány doslova před nosem. Inu, prohlásili jsme klasickou větu "třeba se sem ještě podíváme někdy příště" a vydali se hledat místo, kde bychom ztrávili svou denní porci teplého jídla. Ves Houska (podle mapy a ukazatelů tu měla být Horní a Dolní, ale zřejmě se již sloučily) obsahovala příznačnou "Hospůdku na konci sil", leč tato byla zřejmě taktéž na konci sil svých, tudíž měla již zavřeno. Doufaje v dobré duše místních projíždějících, jali jsme se stopovat.
Přestože byla krajina včetně silnice široko daleko naprosto liduprázdná, zastavilo nám hned druhé auto a v něm dva zázrační Němci (pracující ve Škodě MB a mající četné zkušenosti s různými zahraničními zeměmi - a díky tomu naštěstí i výbornou angličtinu, většinu němčiny jsem už od dob gymnazijních zapomněl). Jelikož zrovna mířili do restaurace Na rychtě ve vsi Jestřebí nedaleko Doks, rozhodli jsme se k nim připojit a strávili tak příjemný čas rozhovorem o lidech a zvyklostech z krajů českých i zahraničních. Kromě toho nás překvapili, když zaplatili i naši část výborné večeře a pak nás odvezli do kempu Bílý Kámen v Doksech.
Když jsme zjistili, že kemp je již zřejmě zavřený, rozložili jsme stan dál z dosahu prázdně hledících chatek. Nebylo tu však úplně mrtvo - než jsme usnuli, dlouhou dobu nedaleko vytrvale štěkal pes (podle zvuku přinejmenším vlkodav, ve skutečnosti však jezevčík), postupně se přesunujíc tak, že nás nakonec téměř obkroužil.
Oběd: dětská výživa, Favorit, chléb
Večeře: (něco výborného v Jestřebí)
Ráno jsme zjistili, že v noci pršelo, ale kupodivu se příliš neochladilo (nebo jsme si už na nižší teplotu zvykli). Po snídani jsme se vrátili ke kruhovému objezdu, kde nás předchozího dne vysadil poslední řidič, a přesvědčeni o správnosti jeho rady se vydali opačným směrem než jsme do Mělníka přijeli. Když jsme na následující křižovatce zjistili, že daná cesta vede nikoliv ke Kokořínu ale do České Lípy, rozhodli jsme se nejhustěji osídlenou část města obejít podél více vnější silnice. Nebyla to rozhodně cesta příjemná a zhodnotili jsme, že ani Mělník nepatří zrovna k nejkrásnějším městům, která jsme navštívili.
Nicméně nakonec jsme úspěšně dorazili na správnou výpadovku a v touze dostat se odtud co nejdřív, jsme si stanovili asi půlhodinový limit na pokus o stopování - poté bychom mohli jet vlakem. Naštěstí nás svezla paní (mající 9 dětí, díky tomu zcela oddaná rodině a beroucí život se zdravým nadhledem) přímo z Kokořína - takže jsme vystoupili přímo u hradu.
Původně gotický hrad Kokořín je typická "zachráněná zřícenina" - původně se z něj mnoho nezachovalo a asi před sto lety ho jeden český podnikatel zrekonstruoval v romantickém stylu. I tak však prohlídka zahrnovala jen 5 místností, což však nebránilo průvodkyni (podle tónu výkladu to je zřejmě místní rodačka a snad dokonce i učitelka češtiny) nám půl hodiny hrdě vyprávět o místních "výjimečných" zajímavostech (tj. o tom, co jsme už slyšeli v rámci prohlídky na takřka kterémkoliv jiném hradě). Na závěr jsme vyšli na (kamenný) vrcholek hlavní věže, odkud byl jedinečný výhled na lesy a... lesy (všechny vysázené v průběhu posledního staletí).
Pod hradem jsme pak marně hledali rozcestník (ale zato jsme nalezli opuštěnou a zdevastovanou budovu někdejší restaurace - na podobné "moderní zříceniny" jsme během našeho putování pak narazili ještě mnohokrát), naštěstí jsme se zorientovali podle mapy a směru toku potoka a směle vyrazili po červené značce po Máchově cestě. Ta nejdříve vedla klidnými lesy a romantickými krajinkami s dřevěnými chaloupkami, později po silnici (zkoušeli jsme párkrát neúspěšně stopovat) skrz vesnici Ráj (ale místní "rajská" jablka tedy příliš sladká ani poznánínosná nebyla) a nakonec opět lesem, do strmého kopce, atd. (nahoru a dolů a nahoru a...). Inu, usoudili jsme, že tudy zřejmě slavný spisovatel své procházky nevedl nebo přinejmenším nebyl tak naložen jako my.
Ačkoliv jsme poslední úsek cesty téměř běželi (v domnění, že hrad Houska je již vzdálen opravdu jen 0,5 km - zřejmě to však byly kilometry silně zaokrouhlené, přebytkové nebo přinejmenším škodolibé), zavřeli nám brány doslova před nosem. Inu, prohlásili jsme klasickou větu "třeba se sem ještě podíváme někdy příště" a vydali se hledat místo, kde bychom ztrávili svou denní porci teplého jídla. Ves Houska (podle mapy a ukazatelů tu měla být Horní a Dolní, ale zřejmě se již sloučily) obsahovala příznačnou "Hospůdku na konci sil", leč tato byla zřejmě taktéž na konci sil svých, tudíž měla již zavřeno. Doufaje v dobré duše místních projíždějících, jali jsme se stopovat.
Přestože byla krajina včetně silnice široko daleko naprosto liduprázdná, zastavilo nám hned druhé auto a v něm dva zázrační Němci (pracující ve Škodě MB a mající četné zkušenosti s různými zahraničními zeměmi - a díky tomu naštěstí i výbornou angličtinu, většinu němčiny jsem už od dob gymnazijních zapomněl). Jelikož zrovna mířili do restaurace Na rychtě ve vsi Jestřebí nedaleko Doks, rozhodli jsme se k nim připojit a strávili tak příjemný čas rozhovorem o lidech a zvyklostech z krajů českých i zahraničních. Kromě toho nás překvapili, když zaplatili i naši část výborné večeře a pak nás odvezli do kempu Bílý Kámen v Doksech.
Když jsme zjistili, že kemp je již zřejmě zavřený, rozložili jsme stan dál z dosahu prázdně hledících chatek. Nebylo tu však úplně mrtvo - než jsme usnuli, dlouhou dobu nedaleko vytrvale štěkal pes (podle zvuku přinejmenším vlkodav, ve skutečnosti však jezevčík), postupně se přesunujíc tak, že nás nakonec téměř obkroužil.
pátek 3. října 2008
Putování po hradech středních Čech - den pátý (stop)
Snídaně: cereálie, roláda
Svačinoběd: klobásy, horčice, chléb
Večeře: fazole s párkem, bramborový guláš (konzervy)
Ráno po teplé (!) sprše a občerstveni klobásami jsme doplnili vodu a vyrazili na další cestu. Vzhledem k tomu, že několik dalších plánovaných cílů bylo ve větších vzdálenostech, bylo na místě začít více využívat stopování a dopřát znaveným nohám trochu odpočinku. Prošli jsme tedy opět po silnici několikrát nahoru a dolů a opět na opačném konci vesnice Křivoklát shodili batohy a vyčkávali příjezdu řidičů-dobrodějů.
Jeden takový nás dovezl alespoň do sousední vesnice jménem Písky, odkud jsme chtěli pokračovat na Unhošť. Postupně jsme si ale uvědomili, že budeme muset změnit plán - vybraným směrem nejelo téměř nic (za 15 minut 2 auta) a navíc jsme zhodnotili, že díky mému špatnému odhadu časového plánu budeme muset vynechat dvě obtížně dostupná místa - Okoř a Říp. Přesunuli jsme se tedy na druhou silnici na křižovatce a tam nám zastavili manželé (jejichž dcera každý rok přemýšlela nad jiným povoláním a chtěla se vypravit na delší dobu za otcem na Nový Zéland) jedoucí na Rakovník. Zhodnotili jsme, že je to sice jiným směrem, ale bude snazší se někam dostat přes větší města. Tak jsme jeli do Rakovníka (ten se stal nejzápadnějším bodem naší výpravy a možná i obecně nejzápadnějším místem, kde jsem kdy byl).
Podívali jsme se alespoň do centra tohoto města a nalezli zde ruské vojenské hudebníky (s mažoretkami), bankomat a cukrárnu (které jsme věnovali největší pozornost). Na okraji města jsme potom zastavili paní (poněkud depresivně dávajíc najevo nespokojenost se svým zaměstnáním a neoblomné přesvědčení, že absolventka technické VŠ nemá mnoho šancí na slušné pracovní uplatnění), která náš zavezla do Nového Strašecího. Odtud jsme se přesunuli (sebevědomá paní s 3letou dcerou a velkým autem) do Slaného a pak do Mělníka (tam nás vezl úspěšný lektor manažerů, očividně pravý opak oné paní ze Strašecího; mj. jsme na jeho doporučení koupili výborný místní mošt).
V Mělníku jsme mírně rozšířili své zásoby potravin v nedalekém Tescu (kruté setkání s civilizací) a pak se vydali do centra v domnění, že navštívíme místní zámek. Jenže tento víkend se zde zrovna konalo vinobraní - proto bylo celé centrum uzavřeno a vstup (i průchod) zpoplatněn 150 Kč/os. Naštěstí se nám podařilo přísně hlídanou oblast obejít a dostat se alespoň k vyhlídce na soutok Labe a Vltavy (zde poněkud mate splavný kanál, který se tváří jako druhý soutok). Pokocháni pohledem na zapadajícím sluncem ozářenou horu Říp jsme zamířili dolů k řece a na jejím břehu nalezli místo k noclehu. Na "dobrou noc" nám hrála podivná směs hudebních skupin, ne zrovna libozvučné tóny se šířily z centra údolím Labe až příliš snadno...
Svačinoběd: klobásy, horčice, chléb
Večeře: fazole s párkem, bramborový guláš (konzervy)
Ráno po teplé (!) sprše a občerstveni klobásami jsme doplnili vodu a vyrazili na další cestu. Vzhledem k tomu, že několik dalších plánovaných cílů bylo ve větších vzdálenostech, bylo na místě začít více využívat stopování a dopřát znaveným nohám trochu odpočinku. Prošli jsme tedy opět po silnici několikrát nahoru a dolů a opět na opačném konci vesnice Křivoklát shodili batohy a vyčkávali příjezdu řidičů-dobrodějů.
Jeden takový nás dovezl alespoň do sousední vesnice jménem Písky, odkud jsme chtěli pokračovat na Unhošť. Postupně jsme si ale uvědomili, že budeme muset změnit plán - vybraným směrem nejelo téměř nic (za 15 minut 2 auta) a navíc jsme zhodnotili, že díky mému špatnému odhadu časového plánu budeme muset vynechat dvě obtížně dostupná místa - Okoř a Říp. Přesunuli jsme se tedy na druhou silnici na křižovatce a tam nám zastavili manželé (jejichž dcera každý rok přemýšlela nad jiným povoláním a chtěla se vypravit na delší dobu za otcem na Nový Zéland) jedoucí na Rakovník. Zhodnotili jsme, že je to sice jiným směrem, ale bude snazší se někam dostat přes větší města. Tak jsme jeli do Rakovníka (ten se stal nejzápadnějším bodem naší výpravy a možná i obecně nejzápadnějším místem, kde jsem kdy byl).
Podívali jsme se alespoň do centra tohoto města a nalezli zde ruské vojenské hudebníky (s mažoretkami), bankomat a cukrárnu (které jsme věnovali největší pozornost). Na okraji města jsme potom zastavili paní (poněkud depresivně dávajíc najevo nespokojenost se svým zaměstnáním a neoblomné přesvědčení, že absolventka technické VŠ nemá mnoho šancí na slušné pracovní uplatnění), která náš zavezla do Nového Strašecího. Odtud jsme se přesunuli (sebevědomá paní s 3letou dcerou a velkým autem) do Slaného a pak do Mělníka (tam nás vezl úspěšný lektor manažerů, očividně pravý opak oné paní ze Strašecího; mj. jsme na jeho doporučení koupili výborný místní mošt).
V Mělníku jsme mírně rozšířili své zásoby potravin v nedalekém Tescu (kruté setkání s civilizací) a pak se vydali do centra v domnění, že navštívíme místní zámek. Jenže tento víkend se zde zrovna konalo vinobraní - proto bylo celé centrum uzavřeno a vstup (i průchod) zpoplatněn 150 Kč/os. Naštěstí se nám podařilo přísně hlídanou oblast obejít a dostat se alespoň k vyhlídce na soutok Labe a Vltavy (zde poněkud mate splavný kanál, který se tváří jako druhý soutok). Pokocháni pohledem na zapadajícím sluncem ozářenou horu Říp jsme zamířili dolů k řece a na jejím břehu nalezli místo k noclehu. Na "dobrou noc" nám hrála podivná směs hudebních skupin, ne zrovna libozvučné tóny se šířily z centra údolím Labe až příliš snadno...
čtvrtek 2. října 2008
Putování po hradech středních Čech - den čtvrtý (Žebrák, Točník, Křivoklát)
Snídaně: cereálie, kondenzované mléko
Oběd: chléb, paštika
Večeře: grilovaná kachna se staročeskou lepenicí
Ráno bylo až neuvěřitelně pozitivní - kupodivu přesně podle předpovědi počasí, právě dnes po několika zamračených dnech vysvitlo slunce a oteplilo se. To nám rozhodně přidalo na náladě a k tomu ještě pozorování jedné z místních hravých koček (mimochodem, různé kočky jsme potkávali po celou dobu našeho putování - Sikar by jistě prohlásil, že jde o Gadrovy agenty).Vzhledem k tomu, že jsme výrazně zaostávali za časovým plánem (takřka každé ráno jsem pronášel oblíbenou větu "...ať taky něco stihneme."), jsme ještě dopoledne vyšli na zříceninu Žebrák. Protože zde již byly prohlídky jen o víkendech, prošli jsme si zbytky středověkého sídla sami, včetně hlavní věže (rozhled byl takřka totožný s tím, kdyby jsme se dostali o patro výš při klasické prohlídce). Nicméně odborný výklad by nám přinejmenším mohl pomoci se sjednocením představ o tom, kde vlastně stával hlavní palác - snad v jediné zachovalé místnosti byl model někdejší podoby hradu, ale v jeho podrobnějším prozkomání nám bránili mříže (zřejmě ho měly ochránit před takovými příliš zvědavými turisty).K nedalekému hradu Točníku jsme se taktéž vydali po turistické značce - a ta vedla do kopce strmějšího než byl kterýkoliv jiný během naší výpravy. Nejprve jsme došli k přední hradní bráně, kde jsme se dozvěděli, že vchod je z druhé strany hradu a že hradům jsou ve zdejších končinách zřejmě obětovány jablka (před branou byla hromádka očividně bezprizorních jablek, stejně jako u Žebráku). U druhé brány se nám naskytl výhled na mnohé zajímavostí - např. repliku historického jeřábu (pomocí níž byla zrekonstruována zdejší střecha), rybníček (byl ještě před pár stoletími jediným zdrojem pitné vody - bylo jasně poznat, že ta doba je již dávno pryč), pasoucí se kozu a medvěda v příkopu. Hrad jsme si poklidně (toho dne jsme byli zřejmě zatím jediní návštěvníci) prošli s pomocí papírového průvodce (zajímavý tu byl kupř. termín "šnekové schodiště") a když jsme zjistili, že pro místní občerstvení již skončila sezóna, vydali jsme se (tentokrát již po silnici) zpět do vsi.Mezitím se již slunce opět schovalo za mraky a taktéž díky následnému ochlazení jsme se jali hledat dočasné útočiště a stravu. Nicméně hostinec U krále Václava IV. měl zavřeno, tudíž jsme se přesunuli na okraj vesnice v naději, že konečně využijeme původně plánovaného hlavního způsobu dopravy - stopování.Naštěstí nám poměrně brzy zastavila postarší paní jedoucí z obce Žebrák, ta posléze ve vsi Broumy nabrala i svou "sousedku" a o něco později nás vysadila na zastávce autobusu VHD jedoucího ku hradu Křivoklát. Ten kupodivu přijel téměř ihned a bezpečně nás (a několik desítek poněkud hlučných dětí školou povinných) dostal přes místní serpentýny a velmi úzké silnice až přímo pod hrad. Díky tomu jsme stihli ještě poslední prohlídku (v 16 h - obvyklá doba pro končící turistickou sezónu), naštěstí jen v počtu 4 návštěvníků (když jsem viděl nádvoří plné důchodců mluvících nějakým mně neznámým jazykem a po jejich odchodu dokonce německých dětí, začal jsem přemýšlet, co by mi víc připadalo jako denní můra).Nadšeni z jistého osobního rekordu 3 prohlídek během jediného dne, rozhodli jsme se úspěch oslavit civilizovanou večeří. To jsem ještě ovšem netušil, že restaurace U jelena bude luxusní podnik s bohatým výběrem (nejen) jídel ze zvěřiny. Se smíšenými pocity jsme si objednali grilovanou kachnu se staročeskou lepenicí (směs tvořená převážně šťouchanými bramborami a zelím), poté mi ještě jako dezert byly nabídnuty Fořtovy palačinky (dostal jsem je "exkluzivní" a musím uznat, že byly vskutku vynikající). Výborně nasyceni jsme se poté vypravili na druhý konec vsi Křivoklát, hledajíc kemp Višňová - po nějaké době jsme zjistili, že Višňová je chatová osada, nacházející se ještě notný kus za vesnicí samotnou, po silnici stále nahoru a dolů.Ale jisté bylo jedno - po čtyřech dnech cestování jsme si mohli dopřát sprchu a rozložit stan bez jakýchkoliv obav z toho, že by někdo chtěl vyjádřit nespokojenost s našim úmyslem zde přenocovat. Pravda, jisté náznaky mne donutili vymýšlet fantaskní teorie o úmyslech majitelů kempu (bylo zde přiliš mnoho prázdných obytných přívěsů, takže bylo třeba možné, že by majitelé své návštěvníky vždy v noci zavraždili a snědli, případně ještě předtím obětovali) a také se tu zřejmě srovnávaly letadla, podobně jako na našem prvním večerním stanovišti. Nicméně noc jsme úspěšně ve zdraví přežili a zakončili tak zřejmě nejúspěšnější den naší výpravy.
Oběd: chléb, paštika
Večeře: grilovaná kachna se staročeskou lepenicí
Ráno bylo až neuvěřitelně pozitivní - kupodivu přesně podle předpovědi počasí, právě dnes po několika zamračených dnech vysvitlo slunce a oteplilo se. To nám rozhodně přidalo na náladě a k tomu ještě pozorování jedné z místních hravých koček (mimochodem, různé kočky jsme potkávali po celou dobu našeho putování - Sikar by jistě prohlásil, že jde o Gadrovy agenty).Vzhledem k tomu, že jsme výrazně zaostávali za časovým plánem (takřka každé ráno jsem pronášel oblíbenou větu "...ať taky něco stihneme."), jsme ještě dopoledne vyšli na zříceninu Žebrák. Protože zde již byly prohlídky jen o víkendech, prošli jsme si zbytky středověkého sídla sami, včetně hlavní věže (rozhled byl takřka totožný s tím, kdyby jsme se dostali o patro výš při klasické prohlídce). Nicméně odborný výklad by nám přinejmenším mohl pomoci se sjednocením představ o tom, kde vlastně stával hlavní palác - snad v jediné zachovalé místnosti byl model někdejší podoby hradu, ale v jeho podrobnějším prozkomání nám bránili mříže (zřejmě ho měly ochránit před takovými příliš zvědavými turisty).K nedalekému hradu Točníku jsme se taktéž vydali po turistické značce - a ta vedla do kopce strmějšího než byl kterýkoliv jiný během naší výpravy. Nejprve jsme došli k přední hradní bráně, kde jsme se dozvěděli, že vchod je z druhé strany hradu a že hradům jsou ve zdejších končinách zřejmě obětovány jablka (před branou byla hromádka očividně bezprizorních jablek, stejně jako u Žebráku). U druhé brány se nám naskytl výhled na mnohé zajímavostí - např. repliku historického jeřábu (pomocí níž byla zrekonstruována zdejší střecha), rybníček (byl ještě před pár stoletími jediným zdrojem pitné vody - bylo jasně poznat, že ta doba je již dávno pryč), pasoucí se kozu a medvěda v příkopu. Hrad jsme si poklidně (toho dne jsme byli zřejmě zatím jediní návštěvníci) prošli s pomocí papírového průvodce (zajímavý tu byl kupř. termín "šnekové schodiště") a když jsme zjistili, že pro místní občerstvení již skončila sezóna, vydali jsme se (tentokrát již po silnici) zpět do vsi.Mezitím se již slunce opět schovalo za mraky a taktéž díky následnému ochlazení jsme se jali hledat dočasné útočiště a stravu. Nicméně hostinec U krále Václava IV. měl zavřeno, tudíž jsme se přesunuli na okraj vesnice v naději, že konečně využijeme původně plánovaného hlavního způsobu dopravy - stopování.Naštěstí nám poměrně brzy zastavila postarší paní jedoucí z obce Žebrák, ta posléze ve vsi Broumy nabrala i svou "sousedku" a o něco později nás vysadila na zastávce autobusu VHD jedoucího ku hradu Křivoklát. Ten kupodivu přijel téměř ihned a bezpečně nás (a několik desítek poněkud hlučných dětí školou povinných) dostal přes místní serpentýny a velmi úzké silnice až přímo pod hrad. Díky tomu jsme stihli ještě poslední prohlídku (v 16 h - obvyklá doba pro končící turistickou sezónu), naštěstí jen v počtu 4 návštěvníků (když jsem viděl nádvoří plné důchodců mluvících nějakým mně neznámým jazykem a po jejich odchodu dokonce německých dětí, začal jsem přemýšlet, co by mi víc připadalo jako denní můra).Nadšeni z jistého osobního rekordu 3 prohlídek během jediného dne, rozhodli jsme se úspěch oslavit civilizovanou večeří. To jsem ještě ovšem netušil, že restaurace U jelena bude luxusní podnik s bohatým výběrem (nejen) jídel ze zvěřiny. Se smíšenými pocity jsme si objednali grilovanou kachnu se staročeskou lepenicí (směs tvořená převážně šťouchanými bramborami a zelím), poté mi ještě jako dezert byly nabídnuty Fořtovy palačinky (dostal jsem je "exkluzivní" a musím uznat, že byly vskutku vynikající). Výborně nasyceni jsme se poté vypravili na druhý konec vsi Křivoklát, hledajíc kemp Višňová - po nějaké době jsme zjistili, že Višňová je chatová osada, nacházející se ještě notný kus za vesnicí samotnou, po silnici stále nahoru a dolů.Ale jisté bylo jedno - po čtyřech dnech cestování jsme si mohli dopřát sprchu a rozložit stan bez jakýchkoliv obav z toho, že by někdo chtěl vyjádřit nespokojenost s našim úmyslem zde přenocovat. Pravda, jisté náznaky mne donutili vymýšlet fantaskní teorie o úmyslech majitelů kempu (bylo zde přiliš mnoho prázdných obytných přívěsů, takže bylo třeba možné, že by majitelé své návštěvníky vždy v noci zavraždili a snědli, případně ještě předtím obětovali) a také se tu zřejmě srovnávaly letadla, podobně jako na našem prvním večerním stanovišti. Nicméně noc jsme úspěšně ve zdraví přežili a zakončili tak zřejmě nejúspěšnější den naší výpravy.
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)
Příspěvky
