Putování po hradech středních Čech - den třetí (Koněpruské jeskyně a Zdice)

Snídaně: cereálie
Oběd: párky, horčice, chléb (u jeskyní)
Večeře: fazole s klobásou (konzerva)
Ráno jsme si uvědomili, že místo našeho nocležiště zřejmě leží na nějaké důležité letecké trase, poněvadž se nad našimi hlavami velmi často směrovala letadla na Prahu (či z Prahy). Nedaleko jsme pak prošli kolem několika domků a koz, které kupodivu tvořili samostatnou vesnici jménem Tobolky. Vzhledem k tomu, že jsme brzy ztratili značku, vydali jsme se po silnici, kde nás směrové tabule přesvědčovaly, že ke vsi Koněprusy je to již jen pár kilometrů. Ale po silnici (pokud nejste momentální uživatel nějakého motorového vozidla) se každá vzdálenost zdá jako větší. Naštěstí jsme si mohli zpestřit cestu ochutnávkou místních olovnatých jablek nebo podivem nad tím, že i v těchto zdánlivě zapomenutých končinách jezdí poštovní dodávky (a že mají naspěch).
Když jsme konečně stanuli před pokladnou u jeskyní, překvapilo nás hned několik věcí - dotazník jisté studentky VŠE (možná ale spíš naše odpovědi, kde jsem si uvědomil, jak velký počet jeskyní každý z nás navštívil), pravidelná návštěva několika autobusů plných Dánů (zajímalo by mne, co zrovna Dány tak zaujalo na českých jeskyních) a hlavně samotná prohlídka. Provázel nás (jen nás dva samostatně) totiž jeskyňář, který zde strávil již 20 let, a tak jsme se dozvěděli spoustu zajímavostí, které se běžný smrtelník jen tak nedoslechne (mj. průvodce také úžasně suchým tónem pronášel věty typu: "Tady je malá prasklina, tak za 100 000 let by tu mohl být komín - samozřejmě jste zváni, můžete se přijít podívat."). Po prohlídce jsme ještě nabrali pár suvenýrů (já sbírám pohlednice a přítelkyně odznáčky - tady dokonce měli i Karlštejn, na který předtím zapomněla) a pak se směle vydali dolů do Koněprus.
Doufali jsme, že zde budeme moci doplnit zásoby tekutin, ale (zřejmě) místní domorodec rozhodně tvrdil, že nejbližší obchod je v Berouně - a nabídl nám tam odvoz. Nicméně my jsme měli namířeno téměř opačným směrem (i když jsme později skoro litovali, že jsme tehdy nabídku nepřijali). Inu, pokračovali jsme dál po silnici směrem k obci Zdice a když jsme se cítili příliš vysušení, použili jsme jedinou šťavnatost, co jsme ještě měli v zásobě - pomeranče. Když jsme se později na jedné křižovatce rozhodli, že budeme dál stopovat, zjistili jsme, že stopujeme špatným směrem. Mírně povzbuzeni tím, že nemusíme dál do kopce, ale nepříliš potěšeni, že touto cestou nic nejede, jsme prošli vsí Slavíkov (před níž je na silnici cosi, co na první pohled vypadá jako vypínač - vyvolává to zajímavé představy...) a za ní narazili na turistickou značku.
Chvíli jsme přemýšleli, zda zneužít místní pumpu, ale netvářila se příliš použitelně, tak jsme se raději vypravili dál, doufaje, že civilizace není daleko. V domnění, že po zelené značce se dá do Zdic dojít za kratší dobu (lze-li věřit ukazatelům...), jsme po ní vyšli na svah nejbližšího kopce (který měla zřejmě obcházet) a zjistili, že zelená značka se vyznačuje špatnou udržovaností - přes cestu leželo několik spadlých stromů a celkově to vypadalo snad i neprostupněji než okolní les. Vyšli jsme tedy na pole a postupovali podél lesa až jsme se opět vrátili na silnici. Když jsme konečně (nevěřili byste, jak je putování po pusté silnici zdlouhavé) spatřili Zdice, nestačili jsme se divit. Nejen, že tato obec nebyla malou vsí, jak vypadala na mapě, ale poměrně velkým městem, navíc se však na poli nedaleko páslo středně velké stádo muflonů.
Po projití okrajovými (takřka industriálními) částmi města jsme konečně stanuli v centru, kde stál (světe, div se!) obchod! Doplnili jsme tedy zásoby jídla a hlavně pití, pořídili dokonce i platové lžičky (velice užitečné pro snazší konzumaci některých tekutějších pokrmů) a rozhodli se, že pro tentokrát využijeme místní hromadné dopravy pro přesun do (kupodivu nedalekého) městečka Žebrák. Zde jsme shodou okolností navštívili hřbitov se sochou významného umělce (na jehož jméno si však nemůžu vzpomenout) a pak neomylně zamířili po modré značce k hradům Žebrák a Točník. Asi po půl kilometru jsme v místní zbohatlické čtvrti zjistili, že jdeme špatně. Naštěstí nás správně nasměroval muž, kterého jsme během svého bloudění potkali v autě třikrát na jiném místě.
Modrá značka nás pak dovedla do typický "vesnické" (snad veškerá půda v okolí byla využita jako pole nebo pastvina pro rozličné hospodářské zvířectvo) vesnice Točník, na jejímž okraji (s výhledem na oba hrady) jsme rozložili stan. Nejdříve to vypadalo, že nás odtud někdo vyžene, protože poblíž na zahradě vytrvale štěkal jeden pes, ale naštěstí se tak nestalo a my mohli v klidu jít spát.

Putování po hradech středních Čech - den druhý (Karlštejn a Koda)

Snídaně: vlastní zásoby, jablečný džus, čaj
Oběd: luncheon meat, chléb
Téměř večeře: česnečka (Srbsko)
Ráno jsme byli představeni domácímu zvířectvu Vever - želvě, rybičkám a dokonce i ropuše, která prý málokdy byla ochotná se vůbec komukoliv ukázat. Po snídani jsme vyrazili MHD na smíchovské nádraží, kde jsme se rozloučili s naší hostitelkou a jali se využít místního kovového draka směřujícího k našemu prvnímu cíli - hradu Karlštejn. Tehdy jsme ještě netušili, že to bude naše téměř jediná cesta tímto dopravním prostředkem na dobu převelice dlouhou...
V podhradí jsme narazili na obchodníka prodávajícího dekorační meče vyrobené podle filmových předloh (byl zde např. Narsil, Žihadlo nebo meč barbara Conana, dokonce i slavný Excalibur), který si pro změnu rád popovídal česky (vzhledem k míře všeobecného povědomí o hradu a blízkosti hlavního města toto místo navštěvuje nespočet zahraničních turistů). Na hradě onoho slavného českého panovníka jsme si pak prošli 1. i 2. okruh a kromě mnoha historických zajímavostí poznali i ne zrovna příjemný studený vítr, hlásající jasnou změnu ročního období.
Pak jsme však učinili závažné rozhodnutí, které ovlivnilo několik dalších dnů naší výpravy - a to, že k dalšímu cíli, Koněpruským jeskyním, se vydáme pěšky. Nalezli jsme tedy slušně značenou naučnou stezku a vydali se právě opačným směrem než všichni ostatní obdivovatelé místních turistických zajímavostí. Brzy jsme pochopili, že na žádné občerstvení tu nenarazíme a s prázdným žaludkem to nepůjde, takže jsme si u Dubu sedmi bratří dali "oběd" z vlastních zásob. Posilněni jsme se pak ponořili hlouběji do českých luhů a hájů, kdežto jsme se setkali např. s mrtvým (?) broukem, živým strakapoudem, vyschlým vodopádem a mnoha lesními plody (převážně ostružinami), kteréžto přítelkyně souhrně nazývala "kuličkami" a bylo velmi náročné ji od nich odtrhnout.
Poměrně ochlazeni a znaveni nezvyklým množstvím pohybu a zátěže jsme byli vděčni za vynikající česnečku ve vsi Srbsko (HUP!). A dobře jsme udělali, že jsme se zde takto posilnili. Čekal nás totiž nečekaný výstup do přírodní rezervace s prazvláštním jménem Koda - z této a mnoha dalších následujících zkušeností jsme usoudili, že žlutá turistická značka vede téměř výhradně stále do kopce. Když jsem se nahoře u rozcestníku konečně rozhodl prostudovat popis cesty k Tetínským skalám (kde se prý mají nacházet veřejně přístupné jeskyně) od Vever, zjistil jsem, že tyto se nacházejí dole u řeky, nedaleko vesnice Srbsko - takřka opačným směrem, než jsme vyrazili. Nu což, nechali jsme si tedy Tetínské skály na jinou výpravu a pokračovali v průchodu kodským lesem.
Když jsme zamířili na menší odbočku ke kodské jeskyni (jejíž tvar mi silně připomínal jednoho dopravního tvora ze hry WarCraft s podobným jménem - kodo), uvědomili jsme si, že se rychle blíží soumrak a my stále nemáme vybráno místo noclehu. Se stálou, avšak postupně poněkud upadající, nadějí jsme pokračovali po udržované cestě, takřka obklíčeni neprostupnou vegetací. Ale nakonec se nám přece jen podařilo vyjít z lesa a rezervace dřív než nás stihla tma a postavit stan na kraji příjemné louky.

Putování po hradech středních Čech - den první (Praha deštivá)

V pondělí 15. září t.r. jsme se s přítelkyní vypravili na dlouho plánovanou cestu po hradech středních Čech. Vzhledem k tomu, že od doby, co jsem nastoupil do práce, jsem takřka nikdy neměl volno déle než 4 dny v kuse, jsem se na tuto (celkem 12denní) dovolenou těšil. Tentokrát jsme nenakupovali dopředu žádné zásoby (kromě stanu a otvíráku na konzervy), jen jsme těsně před odjezdem sbalili většinu trvanlivých potravin (převážně konzervy, oplatky, sušenky, apod.), co byly momentálně po ruce. Veselé bylo, že jsem opět měl menší batoh než moje polovička - hlavně díky tomu, že v tom jejím byl můj (větší) spacák. Nakonec jsem ten větší batoh po většinu cesty stejně nesl já...
Podle původního plánu jsme se měli přesunovat převážně stopem, nicméně o víkendu těsně před odjezdem se výrazně ochladilo a k tomu ještě ono pondělí přibylo veselé deštivé počasí - takže bylo jasné, že naše putování raději zahájíme v teplém pohodlí autobusu Student Agency.
Když jsme dorazili do nejmenšího velkoměsta v ČR, počasí se ukázalo býti trdohlavým, tak jsme usoudili, že moudřejší ustoupí a místo do botanické zahrady zamířili do Paláce Flora. Toužil jsem totiž na vlastní oka vidět 3D film, což je u nás možné jedině v kině IMAX. V inkriminovanou dobu zrovna promítali jedině "Mumii 3D", tak jsme měli snadný výběr - inu, nebylo to špatné, ale chtěl jsem tuto zkušenost zopakovat u jiného filmu, nejlépe více přírodopisného než historického. Poté, co jsme ještě prozkoumali nabídku místního hračkářství a zaplnili žaludky nezdravým rychlým občerstvením (poslední "civilizované" jídlo před cestou do středočeské "divočiny"), jsme se sešli s místní domorodkyní Vever (btw. hráčka Alianční, kterou jsem osobně měl tu čest poznat teprve letos).
Ta nás milosrdně odvedla z nejrušnější části města do poklidné a zajímavě stylizované Duhové čajovny, kde jsme z/strávili příjemný večer popíjením a rozhovorem na témata rozličná. Když se začala noc blížit ke své druhé polovině, přesunuli jsme se k naší hostitelce domů, kde jsme se vydali na cestu do říše snů, připravujíc se tak na další cestu, která nás měla čekat další den. A že to byla cesta náročnější, než jsme mysleli...

Středověk, geocaching a Melloria

Vzhledem k tomu, že mám teď v srpnu poměrně nabitý program, teprve dnes jsem se dostal k tomu, abych sepsal zápisek o událostech tohoto měsíce - a tím pádem bude bohužel nejspíš poněkud stručný a útržkovitý.
Původně měla měsíc zahájit asi týdenní práce na stavbě středověkého skanzenu u Krásenska v rámci historické společnosti Arx Bona. Jenže stavba bohužel musela nakonec být odložena na příští rok (nebo dokonce ještě později). Takže jsem "pouze" strávil pár dní takřka středověkým způsobem - prací na ručních výrobcích (především oděv a boty), vařením a konzumací dobových jídel a noclehem v dobovém stanu. Tak zmíním alespoň pár postřehů z této akce: dalo by se říct, že jsem se naučil základy šití (z látky i kůže), založit oheň pomocí křesadla, upéct placky (včetně tvorby těsta a jednoduché plotny z velkého placatého kamane nad ohništěm), zjistil jsem, že med lze použít jako univerzální sladidlo (v "naší" době byl cukr poměrně vzácný), že základ ovocného salátu může tvořit půl kila mrkve, že pokud bych chtěl na akcích nosit (dobové) brýle, musel bych být mnichem nebo písařem, že "voda z potoka" může pocházet z PET lahví, že veškeré dobové nádobí s uchem nevydrží žár a také, že náš stan nevydrží dlouhodobější déšť (museli jsme odjet o dva dny dříve, protože nás ráno probudilo kapání vody na hlavu).
Když jsme se ještě den poté vrátili do Krásenska, abychom se stali jednou ze slíbených atrakcí místních hodů, ocenila dobové výrobky, postupy a lukostřelbu i široká veřejnost (čítající pár místních typických vesničanů - jenž se poblíž shromažďovali především kvůli oblíbeným pivním soutěžím). Navíc mě čekalo příjemné překvapení - zjistil jsem, že dva spoluúčastníci, kteří mě vezli z Brna, jsou příznivci geocachingu, a tak jsme po cestě našli 4 cache (a zpět další + jeden z vrcholů brněnské výškovnice).
Tak jsem opět získal nadšení do geocachingu, takže jsem se rozhodl, že se vypravím na čistě účelový výlet do Kroměříže, kde bych vyzvedl zajímavý travel bug (Hot House) ze své cache a přitom si popovídal s jistou entitou, která si říká Tritas a kterou jsem už několik měsíců neviděl. Jenže, jak již bývá zvykem této entity, šel si po obědě "na chvíli lehnout", tudíž zaspal. Na Hvězdu jsem tedy zamířil sám s tím, že se s ním sejdu poté. Jenže... Hvězda je temný hvozd. Když jsem ohendy vyrazil na vrchol založit cache, byl jsem tam za 10 minut, ale když jsem hledal vrchol nyní (abych si pro změnu něco vzal), trvalo mi to půl hodiny a málem jsem se úplně ztratil. Mám dojem, že cesty v onom lese se stále proměňují a celý ten ohromný organismus dokáže libovolného poutníka snadno zavést kamkoliv se mu zamane. A že dokáže být pěkně zlomyslný...
Nicméně nakonec jsem na vrcholové rozcestí úspěšně došel a tam se dokonce střetl s dvěma zoufalými cachery, kteří již nějakou dobu hledali moji schránku - tak jsem jim milosrdně poradil a později opravil matoucí nápovědu, podle které se cache nachází (jak píší nálezci) "u kořenů 1 metr nad zemí". Avšak když jsem obsah schránky zkontroloval, zjistil jsem, že cestovní hmyz před 6 hodinami odnesl jiných nálezce. Holt kamzík. Tak jsem se zařekl, že brouka najdu v jiné cachi někdy později (dodnes se mi to zatím nepodařilo). Dolů jsem se dostal poměrně rychle, hvozd se mě zřejmě už chtěl zbavit (tak mě "vyhodil" kamsi do pole...). Z Tritíka jsem pak dostal jen nějaké kusé informace o tom, jak byl ve Španělsku (a shodli jsme se na tom, že čím delší doba uplyne od nějakého zážitku a hlavně čím víc o něm zážitník vypráví, tím je vypravování stručnější).
Den poté se mi konečně po 6 týdnech vrátila má drahá mrtvolná partnerka, jenže tehdy zároveň byla v plánu "dovolená" s jistým spolkem amatérských spisovatelů (Melloria). A tak jsem se alespoň na 3 dny vypravil do jednoho kempu v jižních Čechách, kudy každou hodinu projíždí vlak se sociálním strojvedoucím (vždy vyhlíží někoho, komu by mohl na oplátku zamávat), občas i parní. Hned ráno po mém (večerním) příjezdu místo opustila asi polovina účastníků, nicméně ten "zbytek" stál za to... Většinu času jsme strávili diskuzemi na různá (mnohdy nepublikovatelná) témata a hraním RPG (sešla se družinka velmi zajímavých kreatur). Zároveň jsem si zajistil posilu do organizačního týmu Aliančního miniLARPu - Arling a Nimdrit přislíbili, že budou tvořit dvě třetiny hráčů NPC/CP.
Co se týče Aliančního srazu, zápisek z něj zveřejním (doufám, že brzy) na informačních stránkách hry Alianční.

Konec?

Původně jsem sem dnes chtěl napsat záznam o mém dnešním úspěšném lovu cache, ale mám stále silnější pocit, že můj blog nikdo nečte, tak jsem si to rozmyslel.
Pokud je tomu jinak, napište mi, prosím komentář a zahlasujte v anketě, ať vidím, zda mé zápisky neupadají ihned v zapomnění či nikoliv. Děkuji.

Mistři ro(c)ku 2008

Minulý víkend jsem opět navštívil festival Masters of Rock. Jezdím do Vizovic za tímto účelem každý rok již od druhého ročníku této akce (letos byl 6. ročník) a ačkoliv je název poněkud zavádějící (mnohem více je mezi vystupujícími kapelami zastoupen metal než klasický rock), jsem s ním spokojen - a letos tomu nebylo jinak.
Nemá příliš smysl shrnovat celkovou atmosféru akce, protože si jistě každý z vás dokáže představit, jak vypadá největší rockový festival v České republice (a zřejmě celé střední Evropě). Jen si neodpustím jedinou poznámku, že na rozdíl od některých důvodem mého pobytu na tomto místě bylo poslechnout si (a vidět) některé kapely naživo. A co že mne tam zaujalo? Vezměme to popořadě:

Čtvrtek
Festival byl čtyřdenní, ale tentokrát byl první den co se týče programu zcela plnohodnotný, ne-li lepší. Bohužel díky zpoždění vlaku (Vizovice jsou stejně jako krajské město Zlín dostupné téměř výhradně jen motorovými osobními vlaky, tzv. "vymetáky") a mé maličkosti (zapomněl jsem si vstupenku v Brně, tak jsem se pro ni musel ještě dopoledne z Kroměříže vracet, jsem nestihl skupinu Sirenia. Nicméně jakmile skončilo její vystoupení, měli jsme postavený stan (ano, kupodivu se mi podařilo sehnat si pro tuto akci společnost, která byla ochotná trpět po velkou část trvání akce mou přítomnost) a mohli směle vyrazit poslechnout si skupinu Korpiklaani. Ačkoliv jsem byl na jejich koncertě asi počtvrté, stálo to za to (ale myslím, že přece jen jejich hudba lépe vynikne v klubovém prostředí). Velmi příjemným překvapením pro mne byli Def Leppard - klasický rock s dokonale vyladěným zvukem. Od projektu Avantasia jsem už věděl, co zhruba čekat (i když to bylo jejich první turné), a výsledek mě potěšil. Je pravda, že málokdy se člověku poštěstí moci vidět tolik zpěváků (a dalších hudebníků) z různých známých rockových a metalových skupin v rámci jednoho vystoupení. A Tobias Samett samozřejmě dokáže udělat výbornou show.

Pátek
Dopolední program jsme vynechali, přišli jsme se podívat až na skupinu Haggard, která zajímavým (a někdy celkem extrémním) způsobem kombinuje drsnější metal s klasickou hudbou (smyčcové kvarteto). Následoval Sabaton, který jsem už viděl dříve a i tentokrát jsem přemýšlel nad tím, jak je možné, že tak jednoduchá hudba (a až neuvěřitelně podobné skladby) může strhnout tolik lidí - zdá se, že tato skupina je stále oblíbenější. Bohužel všechno, co následovalo ten den později (Annihilator, Oomph!, Moonspell) nebyl zrovna můj šálek kávy (nehledě na to, že kávu z duše nesnáším).

Sobota
Tentokrát jsme se přiblížili k pódiu o něco dříve, abychom si poslechli Horkýže Slíže - zde mě zaujalo, kolik mají skladeb parodujících různé jiné skupiny... a kolik mají nadšených fanoušků (zřejmě to bude těmi chytlavými melodiemi a mnohdy velice jednoduchými texty). Dále vystoupila Tristania, která sice nepatří k mým oblíbeným skupinám, nicméně zajímalo mne, jak to zvládají s novou zpěvačkou (jejíž hlas tvoří dost podstatnou část jejich hudby). Usoudil jsem, že hlasově to sice zvládá dobře, nicméně temperamentem je někde úplně jinde a její vystupování mi prostě do "image" skupiny nesedí. Arakain mě nijak příliš nezaujal (možná jsem podvědomě zaměřený proti českým textům v metalové hudbě) a mrzelo mě, že Plzeňská filharmonie, která se je snažila doprovázet, měla většinou nedostatek prostoru a byla přehlušena. Poté jsem dobře usoudil, že skupina Amon Amarth nestojí za mou pozornost - protože v době jejich vystoupení začala nejsilnější bouře, kterou jsem v posledních měsících zažil. Naštěstí se počasí začalo postupně uklidňovat během vystoupení skupiny Apocalyptica (jenž bylo opět povedené). Závěreční My Dying Bride mě nezaujali, zřejmě nejsem typ pro tento styl hudby.

Neděle
Tentokrát jsme areál likérky, kde se koncerty odehrávaly, navštěvovali v poměrně nepravidelných intervalech, takže jsem občas viděl něco, co za to nestálo, a naopak neviděl, co za to stát mohlo. Tak mi například uniklo vystoupení Bloodbound a Volbeat (obé jsem slyšel jen z dálky). Avšak na Gotthard už jsem byl na správném místě a tato klasicky rocková skupina mě velice potěšila. Snad všechny skladby, které hráli, měly úžasný náboj a přestože většinou dávám spíš přednost heavy/power metalové hudbě, tento styl se mi velice zamlouval. Následně přišla Sonata Arctica, od níž jsem čekal něco průměrného, ale taktéž mé představy překonali - holt, některá hudba zní mnohem lépe naživo než když ji člověk poslouchá doma. Obzvlášť zajímavé bylo, jak si zpěvák dokázal poradit při výpadku proudu (způsobeném vytrvalými přeháňkami). Within Temptation, kteří pro mne festival zakončili (na Die Apokalyptischen Reiter jsem již byl příliš znaven), mě potěšili alespoň tím, že své vystoupení uzavřeli dvěma staršími skladbami (novější, epičtější, se mi zas tak nezamlouvají).
To bylo jen stručné načrtnutí toho, co jsem slyšel (a viděl) v rámci této akce, pokud máte dotazy na něco konkrétnějšího, neváhejte se zeptat.
P.S.: Pokud vás zajímají jednotlivé kapely a jejich díla, myslím, že není problém si vyhledat informace a případně i ukázky na Encyclopaedia Metallum: The Metal Archives, Last.fm a Wikipedii.

Obaly na šutr

Na jaře loňského roku jsem si zakoupil MP3 přehrávač Zen Nano Plus. MP3 přehrávač jsem chtěl už delší dobu, ale rodiče mi ho nechtěli zaplatit (možná se jim nelíbil můj vývoj - nejdřív jsem vlastnil walkman, poté discman, MP3 discman a teď jsem chtěl pokračovat), obzvlášť, když jsem si vybral, dle jejich názoru zbytečně drahý model. Jenže já jsem už od dob, kdy byl velkým hitem Soundblaster Live!, důvěřoval značce Creative a hudba (a kvalita jejího záznamu a přehrávání) pro mě už dlouho hraje velkou roli. Proto jsem si vybral nejmenší přehrávač na (českém?) trhu a byl jsem s ním poměrně dlouho plně spokojen. Zatímco sestra musela svůj přehrávač (jenž dostala od rodičů pár měsíců předtím, než jsem si koupil já svůj) po pár měsících reklamovat (nevím, co to bylo za značku, ale myslím, že nic příliš známého), můj vydržel... asi rok.
Letos na jaře začal občas vynechávat zvuk u jednoho sluchátka a přehrávač začal "zapomínat" nastavení - ekvalizér a hlavně kterou skladbu jsem poslouchal nakonec (mám ve zvyku začít vždy poslouchat tam, kde jsem minule přestal). Inu, rozhodl jsem se i svůj přehrávač reklamovat. A zde začaly problémy...
Nepochopil jsem, proč mi bylo řečeno, že mám svůj Zen poslat poštou firmě, která sídlí pár kilometrů daleko (stále v Brně), ale učinil jsem tak. Poté jsem se průběžně ptal, jak vypadá stav mé reklamace. A čekal jsem... Po necelém měsíci začala i mé maličkosti docházet trpělivost, a když jsem zjistit, že podle zákona mám po 30 dnech nárok na okamžitou výměnu zboží nebo vrácení peněz, nemilosrdně jsem napsal mail.
Brzy poté mi z firmy zavolali, že bohužel můj milý Zen Nano Plus již není na skladě (v té době byl již zastaralý), ale můžu místo něj dostat podobný přehrávač - Zen Stone Plus. Nechal jsem si čas na rozmyšlenou a zavolal jsem si na pomoc strýčka Googla. Ten mi poradil, že Zen Nano Plus nelze již v současné době sehnat pod dva tisíce korun českých (což je téměř dvojnásobek ceny, za kterou jsem si ho onehdy pořídil), avšak Zen Stone Plus se pohybuje v cenách skoro o čtyřikrát nižších - zdálo se, že je to velmi oblíbený výrobek s funkcemi totožnými jako měl můj původní přehrávač (a dokonce dvakrát větší pamětí). Inu, bylo rozhodnuto.
Když jsem překonal všechny zákeřné nástrahy cesty přes polovinu moravské metropole, navštívil jsem opět onu nejmenovanou firmu, kde jsem úspěšně uzavřel reklamaci... bez rozdílu ceny. Lenost a nechuť vzniklá nadprůměrným používáním vyhledávacích internetových nástrojů však zvítězila nad zdravým rozumem a tak jsem neprotestoval a vzal si úžasný přehrávač Zen Stone Plus za dvojnásobnou cenu než nabízela většina (nejen) internetových obchodů. A poté přišel další problém.
Když jsem totiž pátral po informacích o onom přehrávači, zjistil jsem, že Creative chytře vydělává na široké škále doplňků ke svých výrobkům. Rozhodl jsem se tedy, že si pořídím něco, co mi používání mého Zenu zpříjemní. Jako první mě logicky napadla věčná otázka "Kam s ním?". V nabídce jsem objevil hned několik řešení tohoto problému - aby se minimalizovalo možné poškození přehrávače a zároveň byl snadno dostupný svůmu majiteli, bylo možné zakoupit např. obal s páskou na zápěstí, obal s páskou na paži, obal se sponou nebo dokonce obal jako přívěšek na klíče. Mým původním rozhodnutím byl obal s páskou na zápěstí, protože právě toto mi připadalo jako nejvhodnější umístění přehrávače.
Opět díky strýčkovi G jsem zjistil, že cena u výrobce a v internetových obchodech českých luhů a hájů se takřka neliší. A vzhledem k tomu, že jediný z oněch místních obchodů, který ho měl momentálně na skladě, nabízel dodání za nehorázně vysoké poštovné (téměř stejné jako byla cena samotného výrobku), chtěl jsem vyzkoušet placení kartou. Jenže webovému rozhraní firmy Creative se zřejmě má karta nelíbila, takže jsem byl nucen zvolit jinou cestu.
To však bylo štěstí v neštěstí - protože, než jsem sehnal dobrodince, který by byl ochoten dát všanc svou kartu s celou výší svého konta někomu tak ... (doplňte si sami dle svého uvážení) jako jsem já, mé virtuální já zabloudilo na stránky proslulého obchodního giganta Amazon. Zde jsem si přečetl několik názorů na jisté výrobky firmy Creative a zjistil, že shrnutí všeobecného názoru zákazníků zní zhruba takto: "Obaly s páskou nebo jen samotné neplní svůj účel, jsou špatně použitelné či se snadno poškodí, ale naprosto bezproblémová je sada 3 barevných obalů se sponou." Nebyl jsem sice příliš nadšen z představy zářivě žlutého přehrávače (původně je samozřejmě černý) připnutého blízko mé osoby, ale modrá ani červená barva mi nepřipadala tak zamítnutíhodná. Inu, opět bylo rozhodnuto a opět nastaly problémy.
Při prohlédávání nabídek českých e-shopů jsem narazil na jednu velice zajímavou - obchod se sídlem v Hulíně (což je menší město hned vedle mé rodné Kroměříže), kde byla má vysněná sada obalů za jednu z nejnižších cen. Objednal jsem tedy a další týden mi můj drahý otec obaly vyzvedl (ve stejném městě má své pracoviště). Jaké však bylo mé překvapení, když jsem den poté přijel domů a zjistil, že na samolepce s čárovým kódem sice stojí "Creative pouzdro Zen Stone Plus Silicon Skin 3-1 Pack", ale v průhledné krabičce o pár centimetrů níž skví "Zen V Plus Silicone Skin Pack". Dostal jsem tak místo 3 úžasných 5 obalů na úplně jiný typ přehrávače.
Vypravil jsem se tedy následujícího rána do vzdáleného Hulína chybu napravit. Samozřejmě jsem byl první, kdo si tento výrobek u této firmy objednal, takže další kus neměli na skladě, ale ochotně mi nabídli, že jakmile jim obaly dodavatel vymění, pošlou mi je zdarma do Brna. No, neberte to.
Minulý týden mi volali z oné firmy, že bohužel mé vytoužené obaly nejsou, ale mohou mi jako náhradu za stejnou cenu poslat sadu pěti obalů. Zeptal jsem se, jestli jsou určitě na stejný typ přehrávače - odpověděli kladně, tak jsem nabídku přijal, i když mi připadala poněkud podezřelá. Říkal jsem si, ale což, třeba má Creative nějakou novinku.
Dnes, víc než měsíc poté, co jsem si usmyslel, že si pořídím vkusný doplněk k mému Zenu, mi přišel tak dlouho očekávaný balíček. Rozbalil jsem ho - a uvnitř se nacházela jednoduchá průhledná krabička se samolepkou "Creative pouzdro Zen Stone Plus Silicon Skin 3-1 Pack" a hned pod ní "Zen V Plus Silicone Skin Pack".
Mám radost. Konečně jsem se dostal do situace, kdy můžu zajít do firmy, vrátit jim zboží a oni nemají nic, co by mi mohli nabídnout jako náhradu kromě vrácení peněz. A navíc z nich můžu s potěšením udělat naprosté blby.
Závěr: Věřím značce Creative. Nevěřím českým internetovým obchodům. Objednám si "Creative pouzdro Zen Stone Plus Silicon Skin 3-1 Pack" přímo od výrobce, protože neztrácím naději, že někde v tomto světě existuje někdo, kdo má ve svých věcech pořádek.